Krize nebonitních hypoték odvedla pozornost od rostoucích obav ohledně fondů svrchovaného majetku (FSM). Avšak ve chvíli, kdy krize nebonitních hypoték odezní, znepokojení z FSM se vrátí. Vždyť nástup této obrovské a rostoucí skupiny státních fondů může mít důsledky mnohem dalekosáhlejší a rozhodně politicky citlivější než současná nesnáz způsobená krizí nebonitních hypoték, která je doufejme dočasná.

Jestliže FSM nadále porostou, jejich investice nevyhnutelně ve vyspělých ekonomikách natrvalo změní relativní váhu aktiv ve státních a v soukromých rukou. Podle Morgan Stanley se očekává, že FSM budou do roku 2015 spravovat 12 bilionů USD, oproti dnešním asi 2,5 bilionu. Obě sumy značně převyšují majetek ovládaný hedžovými fondy a privátně investičními skupinami. V nadcházejících letech tudíž část největších investorů – jak pasivních, tak strategických – na finančních trzích budou tvořit státní instituce. Další obavy do této směsi přilévá fakt, že největší z těchto institucí se nacházejí v Číně, v Rusku Vladimíra Putina a v některých nestabilních ropných státech.

Růst FSM je přímým důsledkem toho, že ekonomiky rozvíjejících se trhů v Asii a země vyvážející ropu a jiné komodity nahromadily více než 5 bilionů USD v zahraničních rezervách. Přebytky obchodních bilancí těchto států, společně s rozsáhlými přílivy kapitálu, přivedly jejich měnové orgány ke snaze ochránit své národní měny před zhodnocováním, aby zachovaly konkurenční schopnost svých průmyslových odvětví.

Zpočátku tyto země investovaly své zahraniční rezervy do likvidních aktiv – krátkodobých státních pokladničních poukázek Spojených států a cenných papírů vydávaných vládami dalších zemí s rezervními měnami. Pak si uvědomily, že jejich vlastnické podíly v likvidních aktivech s nízkými výnosy dalece převyšují to, čeho je zapotřebí k vyhnutí se onomu typu spekulativních úprků, které východní Asie zažila v roce 1997 a Rusko v roce 1998. Ostatně proč držet americké poukázky se skrovným 5% výnosem, německé spolkové dluhopisy se 4% výnosem nebo japonské státní dluhopisy s 0,5% výnosem, když lze získat zahraniční firmy nebo investovat do nemovitostí, akciových trhů či vysoce ziskových podnikových dluhopisů?

Odpověď se zdála být nasnadě. Centrální banky tedy převádějí své přebytečné rezervy do existujících nebo nově vytvořených FSM, které pak investují do vysoce výnosných jmění.

Nástup FSM ovšem vyvolává politickou protireakci ve formě „finančního protekcionismu“. Příklady zahrnují neúspěšnou snahu Čínské státní zahraniční ropné společnosti (CNOOC) koupit americkou energetickou firmu UNOCAL a neúspěšnou nabídku Dubai Ports k odkupu firmy spravující významné americké přístavy. V Kongresu USA nyní čeká na projednání legislativa zaměřená na zpřísnění schvalovacího procesu u zahraničních akvizicí amerických firem a k obdobné reakci dochází v Asii a Evropě.

Samozřejmě, ne všechny FSM upřednostňují strategické investice, tj. získávání rozhodujícího podílu v pořizovaných firmách. Některé, třeba singapurská Státní investiční korporace, dávají přednost pasivním a diverzifikovaným investicím bez rozhodujícího podílu v podnicích. Čína se při přebírání 10% podílu v americké soukromé investiční skupině Blackstone vyhnula všem volebním právům ve správě společnosti, snad aby potěšila americké orgány finanční regulace.

Třetí typ FSM má podobu ropných investičních fondů rozšířených mezi zeměmi vyvážejícími ropu či energie, které své nečekané peníze ukládají do zahraničních aktiv. Ba Norsko tak v tichosti postupuje už řadu let.

Názory jak na FSM reagovat se liší. Británie si osvojila přístup laissez-faire, zatímco v USA, Francii a Německu převládají politické obavy. Někteří se znepokojují reciprocitou: je-li čínským firmám povoleno investovat do podniků v USA a EU, nemělo by být americkým a evropským firmám povoleno svobodně investovat do libovolné čínské společnosti? Jiní se znepokojují národní bezpečností: co by se mohlo stát, kdyby „naše“ přístavy a bezpečnostní průmyslová odvětví nebo jiné „strategické“ firmy převzala Čína, Rusko nebo Saúdská Arábie?

Ještě jiné trápí skutečnost, že FSM jsou státním majetkem: co by se stalo s řízením firem, kdyby snad investoři měli jiné cíle než maximalizaci výnosů očištěných o riziko? Obdobně existují obavy o transparentnost: mnohé FSM nezveřejňují své investiční strategie ani to, jak fungují. Co by se stalo, kdyby malá skupina obrovských státních FSM provedla nesmírně rozsáhlé investice do rozmanitých aktiv? Jak by ceny kmenových akcií nebo výnosy obligací mohly pokřivit gorily se 200 miliard USD, které potřebují investovat 4 miliardy dolarů týdně?

Děsivé předpovědi, že vzestup FSM znamená postupnou proměnu globální finanční soustavy v jistou formu státního kapitalismu, mohou být přehnané. Malá skupina státních hráčů spravujících obrovské množství zahraničních aktiv ovšem přináší komplikace. Samozřejmě že dokud USA hospodaří s ročními deficity obchodní bilance ve výši téměř bilionu dolarů, budou si muset půjčovat od strategických rivalů, jako je Čína a Rusko, a nestabilních ropných států Středního východu, již budou čím dál větší měrou půjčovat spíše ve formě vysoce ziskových kapitálových investic než nepříliš výnosných pokladničních poukázek. Takže pokud USA nezačnou více šetřit, bude pro ně těžké si stěžovat na formu – spíše investiční než úvěrovou –, již na sebe financování jejich externího schodku bere.

Je také pravda, že obrovské hromadění zahraničních rezerv, které v současnosti sytí růst FSM, je nadměrné a pohání jej mylné politiky měnového kurzu, kdy nesmírně podhodnocené měny ústí v přebytky obchodní bilance. Dané země musí umožnit větší kurzovou flexibilitu a zhodnocování měny, aby snížily své externí přebytky – a tedy v prvé řadě potřebu hromadit obrovské zahraniční rezervy.

Ba ekonomiky rozvíjejících se trhů by měly raději zmírnit akumulaci zahraničních aktiv než doufat, že se jim zdaří přečkat politickou reakci proti FSM v USA a EU. Zdá se, že FSM zůstanou a porostou a že nabízejí značné přínosy. Pokud se však rozrostou přespříliš, přičemž jejich konání zůstane neprůhledné, všeobecný „finanční protekcionismus“ bude bezmála nevyhnutelný.

Copyright: Project Syndicate, 2007.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč