Dvaadvacátého května se v Kremlu sejdou dva liberálové, kteří ctí principy volného trhu: jeden bývalý naftař a syn amerického prezidenta, druhý bývalý agent KGB a syn petrohradského údržbáře. Třebaže prostředí, z nichž oba pocházejí, jsou naprosto odlišná, vzniká mezi prezidenty Georgem W. Bushem a Vladimirem Putinem velmi úzké partnerství. Spolupráce v mezinárodní válce proti terorismu, nedávná dohoda o snížení zásob jaderných zbraní a přibližování Ruska k NATO se zdají být jen počátkem procesu, který den za dnem prohlubuje integraci Ruska se Západem.

Nejvíce se oba muži shodnou - možná poněkud překvapivě - v ekonomických otázkách. Prezident Bush by si mohl myslet, že za současnými ekonomickými úspěchy Ruska stojí výlučně vysoké světové ceny ropy. Odhlédneme-li od cen, pak ovšem nelze ignorovat rozdíl mezi tím, jak ruské petrolejářské společnosti hospodařily počátkem devadesátých let, a jak jsou řízeny dnes. Také v potravinářském průmyslu přineslo pozvednutí firemního řízení zvýšení výkonu a kvality. Ve všech oblastech ruského hospodářství začínají prostředky konečně téci i do tržního sektoru, a ne jen do nemohoucích sovětských dinosauřích podniků a závodů.

Pro ty, kdo Rusko znají, je to obrovský zvrat. Ještě před čtyřmi lety se velké ruské podniky zajímaly spíše o státní dotace než o strukturální reformy. Teď už podnikatelé vědí, že kapitalizace jejich firem závisí na investičním klimatu. Dnes už jim záleží na tom, jakou má jejich majetek hodnotu. Chtějí vědět, kolik si mohou vypůjčit v zahraničí, i to, za kolik by se daly prodat akcie jejich společností na burzách v Londýně či New Yorku.

Tato radikální změna není zásluhou jen prezidenta Vladimira Putina, ačkoli to, co za poslední dva roky dokázal, zdaleka přesahuje veškerá původní očekávání: zjednodušil daňové zákony, přiblížil Rusko ke členství ve Světové obchodní organizaci, inicioval legislativní reformu, podpořil větší transparentnost. Kdyby ovšem ceny ropy prudce klesly, stál by před ním nemalý politický problém: odvážné strukturální reformy si obvykle žádají roky, ne měsíce, než ukáží své ovoce. V současném silném růstu Ruska se částečně odrážejí reformy z počátku devadesátých let, přičemž reformy uskutečněné v letech 2000 a 2001 se na hospodářském výkonu měřitelně projeví nejdříve tak v roce 2005.

Putin se však s nepřízní dokáže vyrovnat jako pravý politik. V tom se podobá bývalému americkému prezidentu Ronaldu Reaganovi, jehož obliba vyrůstala z toho, že dokázal nahmatat tep veřejnosti mnohem lépe než jeho odpůrci. Tito politikové se bez ohledu na politický kontext vyznačují tím, že vědí, co chce veřejnost.

Ruští ekonomové předpovídají, že pokud růst klesne, klesne i podpora reforem ze strany veřejnosti. Ale veřejnost chce, aby všechno bylo, jak má být, aby to všechno bylo jasné, přehledné a srozumitelné. Putin se k problému časového skluzu postavil s prostotou, která odzbrojuje. V dubnu se v projevu o stavu země vyslovil pro osmiprocentní růst, nikoli pro růst tří- až čtyřprocentní, jak navrhovali ministři jeho vlády. Jako by se tady Putin zařídil podle hesla Stanislava Strumilina, duchovního otce sovětského "válečného hospodářství" z konce 20. let, který tvrdil: "Budu si raději stát za vysokým tempem růstu, než abych kvůli nízkému růstu šel sedět."

Míní-li se Putin tímto heslem řídit, neznamená to, že by dělníky chtěl nabádat k tomu, aby se z nich opět stali stachanovci a aby začali "překračovat plán výroby". Centrální plánování nechystá návrat. Když Putin pálí státní byrokracii na hranici, chce tím jen rozžhavit veřejnost, aby více podporovala reformy.

Ruská veřejnost totiž velice dobře ví, že nafouknutá a neúčinná státní správa je největší překážkou hospodářskému růstu země. Ví, že úřednický aparát je ostudně přebujelý a vidí, že státní úředníci si užívají četných zaměstnaneckých výhod a požitků - aut, dač, lékařských služeb -, zatímco většina řadových Rusů se svou hubenou mzdou a zeleninou ze zahrádky sotva vyjde.

Občané rovněž vědí, že byrokraté udělají cokoliv, aby toto bezvládí - a tím pádem jejich přežití - nebylo ničím ohroženo. Například původní sovětský systém správy veřejných financí zůstává dodnes takřka nedotčen. Přebytky státních výdajů z předchozího roku se běžně zahrnují do federálního rozpočtu bez ohledu na to, zda poslouží konkrétnímu a potřebnému cíli. Reforma armády je také na mrtvém bodě, jako by Rusko mělo na racionalizaci a modernizaci svých obranných sil moře a moře času. Byrokraté zkrátka udělají, co je v jejich silách, jen aby si vláda seděla na rukou.

Rusko, které prezident George W. Bush navštíví, je tedy Ruskem porevoluční ekonomické stabilizace, kterou doprovází reakční boj proti ústřední moci - boj, který nevedou správní oblasti, ale sami státní úředníci. Lze namítnout, že reakční je spíše Putinova snaha o revitalizaci centrální moci. Liberální ideologie si ovšem nežádá nekompetentní a slabý stát. Žádá si stát, který nehodlá příliš zasahovat do občanského a hospodářského života, který ale bude mít autoritu i prostředky, aby rozhodným způsobem jednal tam, kde musí. A Putin takový stát buduje.