BUKUREŠŤ: Rozhodnutí o zpřístupnění vzdušného prostoru leteckým silám NATO, které tento týden učinila rumunská vláda, bylo zatím to nejtěžší v historii postkomunistických vlád v Rumunsku od smrti Nicolae Ceausesca. Totiž ve chvíli, kdy Aliance zahájila letecké nálety na Srbsko, zachvátila zemi vlna jakési „srbománie“. Pojmem „srbománie“ popisuji nevídaně nevyvážený, předpojatý a takřka neuroticky emocionální prosrbský postoj, který veskrze postrádá jakoukoli vážně míněnou nebo důslednou kritiku vojenského zásahu Severoatlantické aliance.

Na této „srbománii“ je zajímavé, že ještě před několika měsíci byla země naopak stižena „NATO-mánií“. Do vypuknutí války byl skutečně vstup Rumunska do NATO nejen oficiální rumunskou politikou, ale těšil se také široké podpoře veřejnosti a médií. Podle průzkumů se přibližně 90 % Rumunů zasazovalo o členství v NATO. Většina deníků a rozhlasových a televizních stanic upřímně vítala rozšíření Aliance s vírou, že i Rumunsko dostane pozvánku. Když byla žádost Rumunska na vrcholné schůzce NATO v Madridu roku 1997 odmítnuta, veřejné nadšení se značně ochladilo. To však zdaleka neobjasňuje současnou rostoucí nepřátelskost vůči Alianci.

Není to pouze proto, že mnoho rumunských novinářů a komentátorů agituje proti Alianci nebo se staví na srbskou stranu. Nejpřekvapivější je logika, s níž se lidé stavějí na stranu Srbska. Ze širšího pohledu zde převažuje pohled harvardského profesora Samuela Huntingtona, který předpověděl, že z mezinárodní politiky se po skončení studené války stane „střet civilizací“. V souladu s touto teorií vidí mnoho Rumunů balkánský konflikt jako boj mezi „západní“ civilizací a civilizací „pravoslavně-slovanskou“, kam se vedle Srbska řadí i Rumunsko.

Zdá se, že etnické čistky a neutěšený stav kosovských uprchlíků, tedy muslimů, zde nikomu nekazí spaní; stejně jako krutost Slobodana Miloševiče, který konec konců není žádný pravoslavný patriarch, nýbrž prohnaný bývalý komunistický aparátčík. Logické argumenty se pomalu vytratily z novinových stránek; dnes se na nich odsuzuje Severoatlantická aliance za to, že vede válku proti „heroickému“ Srbsku a hraje se na nich na strunu veřejných sympatií ódami na utrpení „našich pravoslavných bratří“.

Významný rumunský novinář, Cristian Tudor Popescu, zástupce šéfredaktora nejčtenějšího rumunského deníku Adevarul, dokonce napsal, že „lidská práva“ se stala pouhým nástrojem, které Západ používá ve svém úsilí podmanit si svět. Dále píše, že Spojené státy se snaží zničit nezávislé státy a národy po celém světě, aby tak mohly šířit svou hospodářskou a kulturní hegemonii. Podle Popesca je prý Srbsko jen jedním z prvních cílů v pokračující kampani za porobení celého světa.

Pokračuje návrhem, aby se Rumunsko spojilo se Srbskem a Ruskem v protizápadní frontu. Tento člověk a jemu podobní jakoby zapomínali, že Rumunsko bylo vždy hrdé na to, že je „výspou latinské kultury obklopenou slovanským mořem“. Narozdíl od Srbů či Bulharů Rumunové vždy považovali Rusko za svého úhlavního nepřítele, přičemž vztahy mezi oběma zeměmi se nejvíce vyhrocovaly během komunistické éry.

Jistě, většina Rumunů se spolu s Řeky, Srby, Bulhary a Rusy hlásí k řeckokatolické víře. Za poslední dvě století jim to však nebránilo v tom, aby se Rusů obávali, Rumuny podporovali a Řekům záviděli. A pokud se Srbům dostalo v psychologii rumunského národa zvláštního statutu, domnívám se, že to nemá moc společného s domnělým „pravoslavným bratrstvím“, nýbrž je to proto, že si národ pamatuje Tita i Ceausesca, jak se oba snažili vymknout se z politické závislosti na ruské a sovětské hrozbě.

Opravdu – nejchabější vysvětlení, proč se národy milují nebo nenávidí, lze nalézt v „historii“ nebo „reáliích“: cynikové a oportunisté je mohou snadno zmanipulovat, aby vyhověli momentálnímu „národnímu zájmu“. „Srbománie“ a „NATO-fóbie“ naproti tomu mapují hlubší místní obavy. Mnozí dnes v Rumunsku srovnávají Kosovo s Transylvánií, kde většinu obyvatelstva tvoří etničtí Maďaři. Věří, že pokud Srbsko přijde o Kosovo, může Rumunsko jednoho dne přijít o Transylvánii.

I kdyby ale Srbsko ztratilo Kosovo, nebude to proto, že by na tom měl zájem Západ. Stalo by se tak proto, že by srbská vláda díky své krutosti a netoleranci zahlušila poslední naději na mírové soužití mezi kosovskými Albánci a Srby. Tak tomu v Rumunsku naštěstí není, protože zástupci maďarské menšiny jsou důležitými členy koaliční vlády. Mnoho lidí však této vládě vyčítá zoufalý ekonomický stav země a proto se dnes obracejí proti ní.

Ne všechny důležité hlasy lidu jsou však součástí „prosrbského sboru“. V polovině dubna vydalo několik význačných intelektuálů manifest, který oficiálně podporuje NATO a naléhá na rumunskou vládu, aby neustupovala. Ale jak se zdá, většina obyvatel bude poslouchat zpěv „pravoslavného bratrstva“ i nadále, dokud zůstane jejich hospodářský stav bezútěšný. „Srbománie“ je tedy jen dalším ze symptomů velkého tápání; odhaluje obrovskou nejistotu, kterou pociťují mnozí obyvatelé východní Evropy, když přemýšlí o svých zemích, o své minulosti, budoucnosti a konečně i o sobě samých.