NEW YORK – K jakému účelu Švýcarsku slouží, že na základě 30 let starého zatykače vzalo do vazby věhlasného francouzsko-polského filmového režiséra Romana Polanského? Když byl Polanski v roce 1977 zatčen v Los Angeles za údajné znásilnění třináctileté dívky, přiznal svou vinu za menší přečin spočívající v sexuálním styku s nezletilou. Polanski byl přesvědčen, že jeho soudce, zesnulý Laurence J. Rittenband, nedodrží slib, že jej propustí, až si v kalifornské věznici odsedí 42 dní, a tak režisér v roce 1978 uprchl ze Spojených států dřív, než byl zveřejněn jeho konečný rozsudek.

Oběť Polanského sexuálního zločinu, Samantha Geimerová, mu od té doby veřejně odpustila a vyjádřila přání, aby byla obvinění stažena. Takže důvod proč se teď kauze věnovat nemůže mít nic společného a právy ani city oběti. Také není pravděpodobné, že by Polanski, ženatý otec dvou dětí s čistým trestním rejstříkem, své delikty zopakoval.

Nutit jej, aby se vrátil před soud do Los Angeles, tudíž dobru společnosti neposlouží. Selský rozum by podle všeho neměl nechávat jinou možnost než usoudit, než že jeho zatčení – v zemi, která je vázána smlouvou o extradici osob prchajících před americkou spravedlností – neslouží vůbec žádnému účelu.

Reakce na jeho smutný úděl jsou přesto nezvykle ostré, zejména ve Francii. Francouzský ministr zahraničí Bernard Kouchner označil Polanského zatčení za „zlomyslné“. Ministr kultury Fréderic Mitterand hovořil o „děsivé Americe, která ukázala svou tvář“. Bývalý ministr kultury Jack Lang prohlásil, že „americký systém spravedlnosti se pominul“. Dodal, že připomíná „pekelný stroj“, který se pohybuje „naslepo“.

Člověk by mohl kontrovat, že necháme-li stranou pekelnost, od spravedlnosti se očekává , že bude slepá, a to v tom smyslu, že nikdo – ani největší filmař – nestojí nad zákonem a není mu dovoleno zákonu se vyhnout. Přesto právě to tvrdí řada lidí, včetně jeho kolegů ze světa filmu, například Pedro Almodóvar, Wim Wenders a Ettore Scola. Jsou přesvědčeni, že je „nepřípustné“, aby byl umělec Polanského formátu za své činy zatčen.

Polanski je francouzským občanem a Francie je zřejmě vůči svým velkým umělcům shovívavější než USA. V roce 1943 spisovatel Jean Genet, po životě plném drobných zločinů, čelil dalšímu trestu odnětí svobody za krádež; tehdy Jean Cocteau prohlásil, že Genet je literární génius. Francouzský soud se obával přílišné tvrdosti vůči mistrovi pera a trest mu snížil.

Dovolovat uznávaným umělcům, aby jim procházelo chování, které by se u prostého člověka netolerovalo, je jistou poklonou, již Francie skládá mimořádnému talentu. (Vzpomeňme na Oscara Wildea, který, tak jako Polanski, našel útočiště v Paříži.)

Možná že to ukazuje, že Francie je civilizovanější než USA. To Američané a v jisté míře také Britové občas složí proslulým umělcům jinou poklonu. Jsou-li přistiženi při porušování norem, soudy i bulvární média k nim často přistupují s obzvláštní tvrdostí. Jedná se o jistou formu populismu: ukazuje se tím, že slavní lidé nejsou o nic lepší než my – a zvyšuje to počet prodaných výtisků novin (anebo v současnosti počet čtenářů na internetu).

Obzvlášť odporným příkladem byla kauza Roscoe Arbucklea, výtečného holywoodského komika v éře němého filmu. Když jistá dívka ohlásila, že ji na jednom z jeho večírků v roce 1921 znásilnil, a několik dní nato zemřela, Arbuckle by vláčen tiskem a dvakrát odsouzen za znásilnění a vraždu. Teprve u třetího soudu se ukázalo, že je nevinný. Dívka byla známou vyděračkou a zemřela z příčin, které s jejím sexuálním životem neměly nic společného. Arbuckleova kariéra ale byla v troskách. Padla za oběť ctižádostivému žalobci a bulvárnímu tisku, který na skandálech vydělal.

Polanski nebyl bez viny, ale i on se mohl stát obětí téže kombinace soudcovy touhy skřípnout slavného člověka a senzacechtivých médií. Možná že USA nejsou tak civilizované jako Francie, ale jsou demokratičtější. A třebaže rovnost před zákonem je samozřejmě jedním z chvályhodnějších rysů demokracie, horlivost volených úředníků a masmédií, kteří se svým přístupem k talentovaným umělcům podbízejí všeobecnému mínění, je nepěknou tváří demokracie.

Výtečný francouzský pozorovatel americké demokracie Alexis de Tocqueville tuto tvář americké demokracie postřehl už v roce 1830, když poznamenal, že „Američané jsou natolik okouzleni rovností, že by si raději byli rovní v otroctví než nerovní ve svobodě“. Cenou, již za to demokracie amerického ražení platí, napsal, je tuctovost umění a veřejná konformita.

I to byla nadsázka, ale Tocqueville má kus pravdy. Jestliže přehnaná uctivost k velkým umělcům je znakem společnosti, která se nikdy úplně nezbavila aristokratických kořenů, jejich nedoceňování je zase znakem úzkoprsého šosáctví.

Co by měl tedy Polanski dělat? V ideálním světě by souhlasil s návratem do Los Angeles, stanul by před soudci a doufal, že projednání jeho případu zamítnutou. Není to nepravděpodobný výsledek. Američané umějí být velkorysí. Po zbytek života by pak mohl svobodně cestovat, kam se mu zachce.

Naneštěstí svět není ideální a Polanski možná usoudí, že riziko věznění v americkém žaláři je příliš vysoké. Pokud se rozhodne, že se vzepře projednání svého případu před soudem, jako u kteréhokoli jiného pachatele, bude to pochopitelné. Zda to bude obdivuhodné, to už je jiná otázka.