DILLÍ – „Tak výtečné mozky“ plné „tak špatných nápadů“. Právě takto zesnulý Daniel Patrick Moynihan, někdejší senátor Spojených států amerických a možná nejpronikavější myslitel, který po druhé světové válce vstoupil do americké politiky, kdysi označil Indii, kde v 70. letech působil jako velvyslanec USA. Tento kousavý popis mé země se také velmi dobře hodí k popisu současných – a zdánlivě nekonečných – tahanic mezi nejvyššími představiteli Íránu a Spojených států.

V době, kdy začíná nové kolo vyjednávání s Íránem – přičemž jako první vstoupí do jámy lvové vysoká představitelka Evropské unie Catherine Ashtonová –, je nalezení způsobu, jak oprostit vztahy mezi Íránem a USA od zátěže minulosti, naléhavou záležitostí. V obou zemích po tři desetiletí otravovala vzájemné vztahy hluboká a oboustranně ochromující podezíravost. V takové atmosféře jsou vyjednávání téměř vždy odsouzena k nezdaru.

Amerika akceptuje současný íránský režim pouze zdráhavě. Íránští vůdci zase démonizují USA, jako by miliony lidí zabitých v 80. letech během íránsko-irácké války (v níž USA podporovaly invazivní armádu Saddáma Husajna) zemřely teprve včera. Dokud tyto temné stíny budou moci přetrvávat, bude „resetování“ vztahů mezi oběma zeměmi na způsob americko-ruských vztahů vyloučeno.

Seznam sporů mezi oběma zeměmi je téměř nekonečný, ale nade vším dnes ční íránský plán obohacování uranu. Íránci trvají na tom, že potřebují jadernou energii k výrobě elektřiny. Jejich tajnůstkářství však v očích USA prozrazuje snahu režimu vyvíjet jaderné zbraně.

Vzhledem k hluboce zakořeněné podezíravosti Američanů není překvapivé, že dohoda dosažená počátkem tohoto roku mezi Íránem, Tureckem a Brazílií, která umožňovala export málo obohaceného uranu z Íránu výměnou za palivové tyče, byla pro USA „nepřijatelná“. Po letech sankcí, hrozeb, vyjednávání a poté dalších sankcí a hrozeb ovšem USA stále jasně nesdělily, jaký konkrétní jaderný program by mohly akceptovat.

Co tedy USA chtějí? „Ochromující sankce,“ prohlásila jednou ministryně zahraničí Hillary Clintonová, byť tuto bezděky vyslovenou poznámku záhy vzala zpět. Podobná zdrženlivost ovšem nebrzdí americké senátory, jako je Lindsey Graham z Jižní Karolíny, který tvrdí, že „zlo jaderného… Íránu“ bude mít na USA „daleko větší dopad než (kterýkoliv jiný) konflikt“. Po nadějných prvních měsících Obamovy administrativy se tato politika „zastavte Írán“ stala těžištěm amerického přístupu.

Írán samozřejmě opakovaně prohlašuje, že ctí Smlouvu o nešíření jaderných zbraní (NPT), avšak jeho dřívější vztahy s dr. A. K. Chánem – samozvaným „kmotrem“ pákistánského jaderného zbrojního programu a nejproslulejším šiřitelem jaderných zbraní na světě – vzbuzují skepsi. USA dokonce obviňují „Chánovu síť“, že pomohla Íránu nastartovat jeho jaderný program.

Nedůvěru dále zvyšují pobuřující prohlášení íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda, zejména na adresu Izraele. Ačkoliv počátek íránského jaderného programu lze nalézt v „osvíceném“ prezidentském působení Mohammada Chátamího (1997-2005) – Írán ukončil své dobrovolné moratorium na obohacování uranu už krátce před Ahmadínežádovou inaugurací –, nabubřelost současného prezidenta situaci zhoršila.

A to nejen ve vztahu k USA. V září 2005 označila Mezinárodní agentura pro atomovou energii Írán za zemi, která se „nepodrobuje“ NPT. V letech 2006 až 2008 byl Írán předmětem tří rezolucí Rady bezpečnosti Organizace spojených národů, přičemž každá z nich uvalila na tuto zemi další sankce. Navzdory rostoucím ekonomickým nákladům se však íránská reakce pouze přitvrdila.

Íránská nejistota sahá nejméně do roku 1953, kdy američtí a britští představitelé zosnovali vojenský převrat, jenž sesadil z úřadu Muhammada Mosaddeka, prvního voleného íránského premiéra a zapáleného nacionalistu, a místo něj instaloval do funkce generála Fazlulláha Záhidího. Mosaddekovým hříchem byl plán zestátnění íránského ropného průmyslu. USA a Velká Británie však během vznášení nároků na íránskou ropu, podvracení tamní demokracie a ohrožování íránské bezpečnosti spáchaly daleko těžší hřích: ranily národní hrdost Íránců.

A pak je zde šáhovo vystrnazení, islámská revoluce ajatolláha Rúholláha Chomejního, absurdní únos amerických diplomatů, katastrofální pokus prezidenta Jimmyho Cartera osvobodit je vojenskou cestou a skandál „Írán-Contras“, kdy se představitelé Reaganovy administrativy snažili prostřednictvím třetích stran prodávat zbraně do Íránu a z výtěžku financovali protisandinistické partyzány v Nikaragui.

Írán leží v srdci extrémně nestabilního regionu. Stopa íránských šíitů se táhne od Středozemního moře až po Hindúkuš. Země hraje životně důležitou roli v Afghánistánu; v roce 2001 pasivně podporovala odstavení Talibanu od moci.

U takové země se „nezúčastněnost“ rovná absenci jakékoliv politiky. Americká neschopnost mluvit s Íránem je stejně ztřeštěná jako její desítky let trvající neschopnost hovořit s Maovou Čínou. A jak ukazuje nedávné ostřelování Jižní Koreje, podle všeho nefunguje ani přetrvávající neschopnost diskutovat se Severní Koreou. I když íránské jaderné zbraně nejsou pro USA přijatelné, je zapotřebí, aby prezident Barack Obama začal otevřeněji hovořit o tom, co přijatelné je. Jeho Nobelova cena míru to vyžaduje.

Dialog by navíc neměl být nemožný. Jako indický ministr zahraničí jsem se často účastnil úspěšných rozhovorů s Íránem. Tato země má možná režim, který sám sebe označuje za teokracii, ale od revoluce v roce 1979 pěstuje zahraniční vztahy racionálním, byť ne vždy uklidňujícím způsobem. Ahmadínežád možná tropí povyk, avšak za jeho výlevy se obvykle skrývá značná nejednoznačnost a vypočítavost.

Írán je umíněný, nafoukaný, ctižádostivý a budiž, někdy i paranoidní. Zároveň však sám sebe vnímá jako zranitelného. Mladé obyvatelstvo, jež nepamatuje islámskou revoluci, zoufale touží po pracovních místech, která jim jejich vedoucí představitelé nedokážou poskytnout.

Nabídne-li se za těchto okolností Íránu diplomatický žebřík, po němž bude tato země moci sestoupit, aniž utrpí její důstojnost – tedy především důvěryhodný slib historického usmíření s USA, který bude zahrnovat konkrétní hospodářské přínosy, nikoliv současné Obamovy mlhavé nabídky –, pak by ho sužované a revolucí unavené íránské vedení mohlo přijmout. Právě to, nikoliv západní povyk a sankce, je cesta kupředu.