The Unbound Economy
Oblíbení padouši Hollywoodu
Kenneth Rogoff
|
|
|
|
Bývaly doby, kdy coby nejoblíbenější zlosyni Hollywoodu převládali nepřátelé ve studené válce, bělošští šovinisté a zvrhlí géniové. To už neplatí. Dnes jsou do role padouchů non plus ultra našeho globalizovaného světa stavěny čím dál častěji nadnárodní korporace. Kvůli všem svým podprahovým reklamám a lstivému umísťování výrobků do seriálů, filmů a podobně dostávají korporace výprask v hlavních dějových zápletkách naší populární kultury.
Toto zacházení daleko přesahuje dokumenty, jako je polemický snímek Farenheit 9/11 Michaela Moora nebo Korporace, seriózní, byť poněkud paranoidní líčení úlohy nadnárodních společností v globalizaci. Sahá až k trhákům hlavního proudu, jako je film Nepohodlný, v němž idealističtí protagonisté vedou bitvu se záludnou farmaceutickou firmou, která má v úmyslu zneužít bídu Afriky k testování experimentálních léků.
Jistěže, sociopatické korporace se v knihách a filmech objevují už více než sto let. Zlovolné firmy, obvykle nadnárodní společnosti, však ještě nikdy nebyly tak všudypřítomné jako dnes.
Je to nespravedlivé? Většina korporací je konec konců pouhým výhodným mechanismem pro zajištění toho, aby byl vzácný globální kapitál využit s maximální efektivitou, a to k užitku všech. Věnují proslule liberální hollywoodští filmoví režiséři příliš mnoho času návštěvám antiglobalizačních manifestací? Možná. Já bych to však podal spíše tak, že zlé předtuchy Hollywoodu, ať jakkoli amatérské, představují pouze špičku rostoucího ledovce zášti namířené proti domnělým nespravedlnostem globalizace.
Je prostá pravda, že korporace představují kapitál a právě kapitál – v podobě továren, zařízení, strojů, peněz, ba i budov – je největším jednotlivým vítězem moderní éry globalizace. Prakticky ve všech koutech světa zisky korporací trhají švy očekávání investorů. I ve skomírajících ekonomikách, jako je Německo a Itálie, kde se vytrácí jistota zaměstnanosti, se korporace topí v penězích.
Ekonomy tento fenomén nijak nepřekvapuje. Připočteme-li ke globální pracovní síle dvě miliardy indických a čínských pracujících, hodnota ostatních výrobních prostředků – zejména kapitálu a komodit (například zlata a ropy) – nutně poroste. Právě to se také děje a kapitalisté po celém světě získávají čím dál větší část ekonomického koláče. (Teoreticky vzato, kapitalisté v pracovní silou přesycené Číně a Indii by mohli tratit, ale v praxi také profitují, díky úspěchům jejich vlád při současném zavádění liberalizace a globalizace.)
Zdá se, že mnozí zákonodárci mají dojem, že stoupající zisky jsou ryze cyklický fenomén, neboť ekonomiky nadále rostou ze dna recese roku 2001. Počkejme chvilinku, předpovídají, a mzdy se v další fázi cyklu také vyšvihnou na vyšší úroveň.
Pravděpodobné to není. Část koláče připadající kapitálu narůstá už víc než 20 let a tento trend podle všeho přetrvá. Vskutku, rostoucí podíl korporací na zisku je hlavní motor dlouhotrvajícího, byť nerovnoměrného býčího trhu v oblasti akcií, který začal v raných 90. letech 20. století. Inflačně očištěné mzdy nekvalifikovaných dělníků v bohatých zemích se však zároveň za poslední dvě desetiletí stěží pohnuly.
Některé z těchto trendů rovněž souvisí s podstatou moderní technologické změny, která jak se zdá, nepřiměřeně upřednostňuje kapitál a kvalifikované pracovníky. Avšak bez ohledu na jejich příčiny, prudce narůstající nerovnosti jsou mohutnou silou vedoucí k nestabilitě po celém světě, od zámožné Ameriky přes překotně rostoucí Čínu až po reformě hendikepovanou Evropu. „Příliv zdvihá všechny čluny,“ říkají rádi konzervativci. Dobře, ale co se stane s lidmi, jako je chudina v hurikánem zasaženém New Orleans, kteří člun nevlastní?
Rostoucí nerovnost by nebyla takový problém, kdyby vlády mohly jednoduše zvýšit daně bohatým a posílit dávky pro chudé. Žel bohu, každé zemi, která kapitál zdaní příliš neurvale, se podaří pouze jej vyhnat do regionů, kde je daňové zatížení menší. V globalizovaném světě je schopnost národních vlád zdanit potenciálně mobilní výrobní faktory ostře omezená. Tentýž mechanismus, který nalévá zisky do kapes globálních korporací, zároveň brání vládám dělat si nárok na větší podíl na kořisti.
Dlouhodobý trend směřující k čím dál nižšímu podílu nekvalifikovaných pracovníků bohužel bude pravděpodobně přetrvávat i v nadcházejících desetiletích, až se moderní technologie budou šířit po celém světě a nově vznikající trhy jako Čína, Indie, Brazílie a východní Evropa se budou dále integrovat do globální výroby. Tím nechci říct, že se nekvalifikovaní dělníci mají kvůli globalizaci v absolutních číslech čím dál hůř; drtivé většině se daří stejně nebo lépe. Příjmy nekvalifikovaných dělníků ovšem nedrží krok s celkovým hospodářským růstem a z toho plynoucí sociální napětí jsou časovanou bombou.
Je-li tomu tak, pak by hollywoodské karikatury zlotřilých nadnárodních korporací mohly jednou ovládnout vědomí hlavního proudu, vyústit v politické otřesy a roztříštit dnešní společenskou smlouvu. To nebude dobré ani pro zisky, ani pro chudé. Vlády – a korporace – musí najít dokonalejší způsoby poskytování rovných příležitostí prostřednictvím lepšího vzdělávání, širších finančních trhů a dalších postupů. Dějová linie globalizace by jinak nemusela pokračovat podle scénáře.
Kenneth Rogoff, bývalý hlavní ekonom MMF, vyučuje ekonomii na Harvardově univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2005.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Kenneth Rogoff or return to our home page.
|
|
