CAMBRIDGE – Globální investoři se nesmírně hněvají kvůli rozhodnutí Dubaje umožnit společnosti Dubai World, vlajkové lodi mezi jejími soukromými firmami, požádat o šestiměsíční odklad splátek dluhu (z čehož vyplývá přinejmenším částečná platební neschopnost) ve výši přibližně 26 miliard dolarů. Co vlastně investoři čekali, když nakupovali dluhopisy firem s názvy jako „Limitless World“, což je jedna ze zkrachovalých realitních dceřiných společností Dubai World? Říká se tomu mentalita bubliny.

Představa byla zřejmě taková, že se vláda emirátu postaví za každou půjčku, ať je seberiskantnější. A kdyby na ropu chudá vláda Dubaje neměla peníze, pak by hotovost jistě „vyplázl“ na ropu bohatý sesterský stát Abú Zabí.

Někdo by si mohl říci, že je to absurdní očekávání. Sotva je však nepravděpodobnější než řada jiných masivních sanací, které jsme v reakci na nedávnou finanční krizi viděli po celém světě. Investory samozřejmě nejvíce rozčililo zjištění, že – ano, je to tak – jednoho dne budou muset být neudržitelné úvěrové garance staženy. Přehnaně zadlužený svět nakonec bude muset najít způsob, jak snížit dluhové zatížení na přiměřenou úroveň, a nebude to vždy hezký obrázek.

Někteří lidé se radují z toho, co vnímají jako spravedlivý trest za nabubřelé a přehnané ambice Dubaje. Já osobně tento názor nesdílím. Jistě, Dubaj se svými uměle vytvořenými ostrovy, hotely napodobujícími Benátky a tenisovými kurty na střechách je hradem z písku v reálném světě. Zároveň však ukázala zbytku Blízkého východu, co vše dokáže podnikatelský duch.

Její letiště se stalo globálním centrem takového významu, že německé regulační orgány musely nedávno přinutit společnost Emirate Airlines, aby zvýšila ceny letenek do Frankfurtu, jinak německý národní „šampion“ Lufthansa přijde o příliš mnoho zakázek. A díky relativně otevřeným trhům spotřebního zboží a kapitálu se Dubaj stala obchodním centrem nejen pro celý Blízký východ, ale i pro některé části Afriky a Asie. V předvečer finanční krize začaly další státy Perského zálivu hledat v Dubaji recepty, jak diverzifikovat ekonomiku a zajistit pokračování její prosperity i poté, co ropné vrty vyschnou.

Ano, Dubaj je jistě autokratickým státem, v němž jsou finance přísně a tajnůstkářsky kontrolovány. Nedostatek podrobných informací o financích emirátů byl ostatně stěžejním důvodem, proč platební neschopnost Dubai World byla takovým šokem.

Vládci Dubaje jsou však v mnoha ohledech pozoruhodně tolerantní ke svobodnému projevu. Před rokem jsem strávil večer na Dubajské univerzitě, kde se prezentovali místní umělci. Jeden z nich, fotograf, představil vizuální časovou přímku výstavby jedné stanice nového dubajského metra. Tento místní umělec byl svědkem ohromující proměny tohoto města-státu v posledních 13 letech – proměny tažené stavebním boomem, který si člověk obvykle nespojuje s Blízkým východem, nýbrž s nejrychleji rostoucími čínskými velkoměsty.

Namísto jednoduché chvály nových staveb financovaných vládou však umělec zdůraznil, jak drásavá je tato proměna pro dlouholeté občany emirátu. Jak se člověk vyrovnává s tím, že z holého, ale majestátního pouštního písku náhle vyrůstají neživé objekty? Jiný umělec představil vizi, jak by se daly minarety proměnit pomocí venkovního osvětlení a jak by jim to pomohlo vystoupit ze shluku moderních budov, které toto současné blízkovýchodní město charakterizují. Jeho vize byly velkolepé a zjevně poněkud radikální. Člověk však musel žasnout, že i takové myšlenky se smějí otevřeně hlásat.

Každý, kdo Dubaj dobře zná, chápe, že toto jsou jen malé příklady daleko širší vstřícnosti ke kreativitě, která této zemi umožnila ucházet se o pomoc elitních zahraničních profesionálů v oblasti financí i dalších sektorů. Podobně jako ve Spojených státech hrají i zde tito špičkoví cizinci klíčovou roli při rozvoji různých sektorů služeb.

Také dalším zemím Perského zálivu je třeba připsat některé oslnivé úspěchy. Národní saúdskoarabská ropná společnost například dosáhla bez pomoci zvenčí takové odbornosti při vrtání ropných vrtů, že je na Západě předmětem všeobecného obdivu. Katar zaznamenal úspěch v oblasti médií díky televizi Al-Džazíra, zatímco Abú Zabí pomáhá financovat pozoruhodné pokroky v oblasti umělé inteligence prostřednictvím podpory počítačového šachu. Dubaj, která má velmi málo vlastního černého zlata, však dosáhla s menšími prostředky větších úspěchů než kterýkoliv jiný stát v regionu.

Bohužel se nakonec ukázalo, že i ona podléhá gravitačním zákonům financí. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Masivní spekulace a půjčky vedly k nadměrnému dluhovému zatížení a nakonec i k platební neschopnosti.

Je to konec fenomenálního růstu Dubaje? Pochybuji o tom. Během celých dějin vyhlašovaly země ze všech koutů světa neschopnost splácet své dluhy, a přesto přežily, ba dokonce i prosperovaly. Každopádně se Dubaj nevyhne nutnosti restrukturalizovat se a omezit svou nestřídmost, než se bude moci vrátit na trvale udržitelnější růstovou trajektorii. To si však vyžádá čas.

Budou vůči této nákaze náchylné i země v Evropě a jinde? Zatím ne. Případ Dubaje sice není odlišný, ale je specifický, takže dopad na důvěru investorů by měl prozatím zůstat ohraničený. Investoři však dostali tvrdé ponaučení, že žádná země nemá neomezené možnosti a zdroje.

Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.