STOCKHOLM – Jak bude po finanční krizi vypadat růstová trajektorie Evropy? Některým Evropanům, kteří jsou stále nervózní, že by se jejich ekonomiky a bankovní soustavy mohly zhroutit, to trochu připomíná dotazování pasažéra Titaniku, co má v plánu, až dorazí do New Yorku. Zároveň je to však stěžejní otázka, zvláště když Evropa čelí tak silnému vnějšímu tlaku Spojených států, Mezinárodního měnového fondu a podobně, aby upřela pozornost na krátkodobou keynesiánskou stimulační politiku.

Jistě, situace dnes vypadá hodně ošklivě. Evropské příjmy mají letos poklesnout o ohromující 4%. Nezaměstnanost dosáhne na většině evropského kontinentu již brzy dvouciferných hodnot, přičemž Španělsko a Lotyšsko mají nakročeno za dvacetiprocentní hranici. Evropská bankovní soustava nadále churaví, přestože řada národních vlád vyvinula obrovské úsilí, aby žalostnou situaci svých bank zakryla.

Jakkoliv však pokles vypadá ošklivě, jednou nevyhnutelně skončí. Jistě, stále existuje reálné riziko srážky s ledovcem, která by mohla začít například platební neschopností v Pobaltí a rozšířit se nejprve do Rakouska a některých severských zemí. Úplné zhroucení systému se však dnes jeví jako podstatně méně pravděpodobné než postupná stabilizace, po níž bude následovat vlažné zotavení doprovázené raketovým růstem dluhů a přetrvávající vysokou nezaměstnaností.

Není to hezký obrázek. Někteří komentátoři ostře kritizují evropské politiky za to, že neprosadili stejně agresivní fiskální a měnovou politiku jako jejich americké protějšky. Z jakého jiného důvodu dnes Evropa trpí hlubší recesí než Amerika, žehrají tyto hlasy, když se všichni shodnou na tom, že epicentrem globální finanční krize byly USA?

Tito kritici však zjevně předpokládají, že Evropa vyjde z krize v daleko horším stavu než USA, přičemž na takové hodnocení je ještě příliš brzy. Obrovská recese tažená finanční krizí, jako je ta, kterou stále prožíváme, není záležitostí jednoho roku. Ani reakce politiků proto nelze hodnotit podle krátkodobých opatření. Ptát se, co se stane v průběhu příštích pěti let, je stejně důležité jako ptát se na vývoj následujících šesti měsíců, a odpověď na tuto otázku je zatím ve hvězdách.

Hyperagresivní fiskální reakce Ameriky znamená rychlejší růst vládního dluhu, přičemž kvůli hyperexpanzivní monetární politice se bude jen obtížně realizovat úniková strategie s cílem „vysát“ veškerou nadměrnou likviditu. Vládní výdaje v USA se v krátké době zvýšily z 18% na 28% příjmů a Federální rezervní systém v podstatě ztrojnásobil svou účetní bilanci. Umírněnější přístup Evropy sice prohlubuje krátkodobá rizika, ale dlouhodobě by se mohl vyplatit, zvláště pokud se zvýší globální úrokové míry, takže se přemrštěné dluhové zatížení ponese daleko bolestněji.

Skutečná otázka nezní tak, zda Evropa uplatňuje dostatečně agresivní keynesiánský stimul, nýbrž zda po ochabnutí krize obnoví své úsilí o hospodářskou reformu. Bude-li dál zpružňovat své trhy práce, bude-li její regulace finančních trhů ryzeji panevropská a zůstane-li otevřená obchodu, může po skončení krize znovu přijít růstový trend. Budou-li však evropské země zahleděné do sebe, bude-li Německo podněcovat své spotřebitele k nákupu německých aut, bude-li francouzská vláda nutit automobilky k udržování neefektivních továren v provozu a tak dále, můžeme očekávat desetiletí stagnace.

Připusťme, že letošní rok není hrdým rokem politických reforem v Evropě. Recese nikdy nebyly dobou, kdy by evropští představitelé snadno prosazovali reformy. Situaci nepomohlo ani vyslovení nedůvěry české vládě v polovině jejího šestiměsíčního předsednictví Evropské unii, po němž se stal z Evropské komise neakceschopný orgán. Stín blížících se voleb v Německu a obava, zda irští voliči schválí Lisabonskou smlouvu (a dají tak Evropě zoufale potřebnou ústavu), jako by se spikly a začaly brzdit reformní dynamiku.

Řada silných stránek Evropy včetně stabilních demokratických vlád a zdravých právních institucí však bývá jako dlouhodobá konkurenční výhoda v dnešní globalizované ekonomice často podceňována. Nedávná recese přinesla problémy, avšak evropští představitelé se zachovali správně, když se nenechali opít krátkodobou keynesiánskou politikou – obzvláště tam, kde se tato politika neslučuje s řešením dlouhodobých potíží Evropy.

Obnoví-li se reformy, pak neexistuje žádný důvod, proč by se Evropa v příštích deseti letech neměla těšit přinejmenším stejně vysokému růstu příjmů na obyvatele jako USA. Vzhledem k sílícím obavám o udržitelnost americké fiskální politiky má navíc euro obrovskou příležitost hrát podstatně významnější roli jako rezervní měna.

Člověk se chvěje při pomyšlení, co se stane, pokud Evropa ze současné šlamastyky nevybředne. Bezpochyby by pak ztratila půdu pod nohama coby zoufale potřebná protiváha USA ve světové ekonomické politice. Momentálně to Evropanům možná nevadí (v Evropě je vidět víc triček s Obamou než v USA), avšak pokud na scénu nastoupí nějaký George Bush III., nemuseli by už být tak spokojení. Naštěstí Evropané pravděpodobně nebudou čekat tak dlouho a znovu vykročí vpřed.

Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.