The Unbound Economy
„Nový normál“ růstu
Kenneth Rogoff
|
|
|
|
Cambridge – Trhy překypují náznaky „čerstvých výhonků“ v globálním hospodářství. Narůstající počet investorů vidí přicházet silný odraz ode dna, nejprve v Číně, pak ve Spojených státech a poté v Evropě a ve zbytku světa. Od tohoto optimistického uvažování je podle všeho neodrazují ani příšerné výsledky posledních několika kvartálů. Čím hlouběji se ponoříme, tím silněji se odrazíme, říkají někteří analytici.
Možná že tito optimisté mají pravdu. Jak silnou expanzi ale můžeme soudně očekávat, až bude to nejhorší za námi? Bude tento „nový normál“ stejný, jako byl „starý normál“ konjunkturního období v letech 2002 až 2007?
Jen obtížně si dokážu představit, jak by se USA a Čína, hlavní motory globálního růstu posledních dvou desetiletí, mohly vyhnout ustálení na výrazně nižším průměrném tempu růstu, než z jakého se těšily před krizí.
Začněme Spojenými státy, epicentrem finanční krize a stále nejvýznamnější ekonomikou světa. V ideálním případě se americký finanční sektor vymaní z krize menší a důkladněji regulovaný. Není se čeho bát, říkají někteří ekonomové. USA svižně rostly v 50. i 60. letech minulého století s poměrně přísně regulovanou bankovní soustavou. Proč by tomu tak nemělo být znovu?
Jistě, ale po raně poválečném finančním sektoru se nežádalo, aby byl oporou ekonomiky, která by se svou rozmanitostí a důmyslností alespoň blížila té dnešní. Kdyby úřady v oblasti bankovní regulace vrátily čas o několik desítek let nazpět, máme jistotu, že nevrátí čas i co do příjmů?
Americká spotřeba, největší jednotlivý hybatel globálního růstu, nesporně směřuje na nižší úroveň, oslabována nízkými cenami nemovitostí, rostoucí nezaměstnaností a tenčícím se penzijním majetkem. Během konjunktury se americká spotřeba vyšplhala na víc než 70% HDP. V důsledku krize by se mohla snížit na hladinu kolem 60%.
A co zásadní politický posun, jímž USA procházejí? Voliči, unavení vybičovaným růstem, se teď poohlížejí po větším zájmu o řešení ekologických otázek, zdravotnických potíží a příjmové nerovnosti. Dosahování těchto chvályhodných cílů bude ale nákladné a ještě rozšíří obří rozpočtové deficity, s nimiž USA hospodaří, aby se bránily finanční krizi. Vyšší daně a silnější regulace nemohou prospívat růstu.
Pravda, je tu jistý prostor pro efektivnější řízení, zejména v oblastech školství a zdravotnictví. Budou ale tyto úspory stačit na to, aby vyvážily břemeno výrazně větší celkové státní správy? Doufám, že ano; Obamova vláda je proudem čerstvého vzduchu po letech ohromující neschopnosti tandemu Bush-Cheney. O tom, že bobtnání administrativy lze výrazně financovat zisky z efektivity, jsou ale vždy přesvědčeny vlády všude na světě a tento sen se obvykle ukáže jako nereálný.
Čínský růst v dlouhodobém výhledu rovněž zpomalí. Už před finanční krizí bylo zjevné, že Čína nemůže donekonečna pokračovat po trajektorii růstu o přinejmenším 10%. Hromadily se problémy s životním prostředím a vodou. Bylo čím dál jasnější, že zatímco Čína setrvale roste rychleji než téměř kdokoli jiný, importní kapacita (a tolerance) zbytku světa nemůže s čínskou vývozní mašinérií udržet krok. Čína narůstala přespříliš.
Nezbytné adaptace čínského hospodářství zaměřené na posílení domácí spotřeby začaly být s nástupem finanční krize mnohem naléhavější. Pravda, navzdory kolapsu vývozů se vládě daří pozvednout růst rozsáhlými výdaji a úvěrovou expanzí. Tato strategie, ač nezbytná, hrozí, že naruší jemnou rovnováhu mezi rozmachem soukromého a veřejného sektoru, která byla až doposud oporou čínské expanze. Sílící úloha vlády a ochabující role soukromého sektoru téměř určitě ohlašují pomalejší růst ještě v této dekádě.
S obtížemi se potýká i Evropa, a nejen kvůli faktu, že právě prochází nejhorším propadem z předních ekonomických regionů, kdy německá vláda varuje před neskutečným poklesem HDP o 6% v roce 2009. Probíhající finanční krize téměř určitě zpomalí integraci přistupujících zemí ze střední a východní Evropy, jejichž mladé populace jsou dnes v Evropě nejdynamičtějším zdrojem růstu.
Pomalejší hospodářský rozmach v nadcházející dekádě nezaznamenají nutně všechny regiony. Za předpokladu, že v zemích jako Brazílie, Indie, Jižní Afrika a Rusko budou pokračovat reformy, rozvíjející se trhy by dost dobře mohly zaplnit růstovou mezeru, která zůstane po největších ekonomikách. Se vší pravděpodobností ale Mezinárodní měnový fond po letech upravování prognóz trendu globálního růstu směrem nahoru začne tyto odhady korigovat směrem dolů.
Globální růst zůstane i po skončení krize téměř určitě na jistou dobu nižší, než byl během konjunkturních let před krizí. Tato změna může prospět životnímu prostředí, příjmové rovnosti a stabilitě. Vlády právem znepokojuje kvalita růstu, nejen jeho tempo. Avšak co se týče odhadů daní a zisků, investoři i politici se musí přeorientovat na „nový normál“ – nižší průměrný růst.
Kenneth Rogoff je profesorem ekonomie a veřejné správy na Harvardově univerzitě a bývalým hlavním ekonomem MMF.
Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Kenneth Rogoff or return to our home page.
|
|
