The Unbound Economy
Mají centrální bankéři únikovou strategii?
Kenneth Rogoff
|
|
|
|
SINGAPUR – Rok po vypuknutí globální finanční krize zůstává několik klíčových centrálních bank mimořádně zranitelných vůči nestabilnímu soukromému finančnímu sektoru ve svých zemích. Strategie udržování bankovního systému „na přístrojích“ v podobě krátkodobých úvěrů garantovaných daňovými poplatníky měla až dosud logiku. Nakonec však centrální banky budou muset vytáhnout přístroje ze zásuvky. Jinak samy skončí na jednotce intenzivní péče, jakmile ztráty z úvěrů zaplaví jejich účetní bilanci.
Představa, že největší ekonomiky světa čelí pouhé krátkodobé panice, se stále více jeví jako zkreslená. Místo toho vychází najevo, že po období impozantních zisků a růstu potřebuje finanční sektor projít obdobím konsolidace a oddělování zrna od plev. Slabým bankám musí být umožněn bankrot nebo fúze (přičemž běžní vkladatelé budou vyplaceni ze státních pojišťovacích fondů), aby silné banky mohly z krize vyjít s obnovenou silou.
Je-li tato diagnóza „finanční krize“ správná, pak úsilí zablokovat zdravou a normální dynamiku v konečném důsledku jen prodlouží a prohloubí celý problém. Odmítání umožnit nezbytnou konsolidaci úvěrové trhy neposiluje, nýbrž oslabuje.
Federální rezervní systém Spojených států, Evropská centrální banka a Bank of England jsou obzvláště zranitelné. Dohromady poskytly krátkodobé půjčky v hodnotě několika set miliard dolarů jak tradičním bankám, tak i složitým a neregulovaným „investičním bankám“. Mnohé další centrální banky tento vývoj nervózně sledují, protože jsou si dobře vědomy, že se brzy mohou ocitnout ve stejné situaci, neboť globální ekonomika nadále měkne a míra neschopnosti splácet všechny typy dluhů nadále stoupá.
Budou-li se centrální banky muset potýkat s mohutným výkyvem v účetní bilanci, nebude to nutně znamenat konec světa. V minulosti už k tomu došlo – například během finančních krizí v 90. letech. Dějiny nás však učí, že náprava účetní bilance centrální banky není nikdy příjemná. Tváří v tvář hrozbě úvěrových ztrát si může centrální banka buďto prokopat cestu ven prostřednictvím inflace, anebo čekat na rekapitalizaci daňovými poplatníky. Obě řešení jsou krajně traumatizující.
Nezkrocená inflace vyvolává všechna možná pokřivení a neefektivnosti. (A nemyslete si, že centrální bankéři inflační daň vyloučili. Ve skutečnosti se inflace během loňského roku vychýlila vzhůru, což příjemně usnadnilo nezbytnou korekci reálných cen domů.) Sanace za peníze daňových poplatníků zase jen málokdy proběhnou hladce a zákonitě narušují nezávislost centrální banky.
Je zde i otázka férovosti. Finanční sektor vyprodukoval mimořádné zisky, zejména v anglofonních zemích. A přestože je kalkulace velikosti finančního sektoru kvůli jeho neprůhlednosti a složitosti mimořádně obtížná, oficiální americké statistiky naznačují, že finanční společnosti se v roce 2006 podílely na zisku amerických firem zhruba z jedné třetiny. Bonusy ve výši mnoha milionů dolarů se na Wall Streetu a v londýnské City staly běžnou praxí a finanční společnosti vévodí seznamům sponzorů všech hlavních kandidátů v letošních amerických prezidentských volbách.
Proč by tedy měli obyčejní daňoví poplatníci platit účet za sanaci finančního sektoru? A proč by neměli sanovat i automobilový a ocelářský průmysl nebo kterékoliv jiné odvětví, jež v posledních letech zaznamenává pokles? Tento argument bude ještě pádnější, pokud se centrální banky uchýlí k „inflační dani“, která nepřiměřeně dopadá na chudé, neboť ti mají méně prostředků chránit se před růstem cen podkopávajícím hodnotu jejich úspor.
Britský ekonom Willem Buiter nevybíravě obvinil centrální banky a představitele ministerstev financí, že jsou v „regulačním zajetí“ finančního sektoru, a to zejména v USA. Jde o silné obvinění, zvláště vzhledem k obrovským nejistotám, jimž centrální banky i pracovníci ministerstev financí čelí. Pokud se však oficiální činitelé nedokážou přizpůsobovat vývoji krize, může se Buiterovo nařčení zdát méně extrémní.
Jak tedy mají centrální banky vybřednout z této hluboké propasti? Klíčem je začít ostřeji rozlišovat mezi finančními společnostmi, jejichž svízelnou situaci opravdu vyvolala panika (a tudíž je dočasná), a společnostmi se zásadnějšími problémy.
Po období mohutné expanze, během něhož se objem sektoru služeb téměř zdvojnásobil, je určité smrštění přirozené a normální. Problém podřadných hypotečních úvěrů odstartoval pokles v klíčových oblastech podnikání některých finančních institucí, zejména v oblasti jejich neprůhledných, ale krajně ziskových derivátů. Jistý pokles tohoto sektoru je nevyhnutelný. Centrální banky musí přistoupit k podpoře konsolidace, místo aby bez rozmyslu poskytovaly úvěry.
Finanční sektor se v zásadě může zmenšit tím, že se každá finanční instituce v určitém poměru smrští, řekněme o 15%. Takový model však není pro žádný obor typický. Chtějí-li do hry vstoupit státní suverénní fondy a udržovat firmy hladové po kapitálu nad vodou v naději na velké oživení, mělo by se jim to umožnit. Měly by si však uvědomit, že velcí zahraniční akcionáři ve finančních společnostech mohou být mnohem méně úspěšní než ti místní, pokud jde o přesvědčování centrálních bank, aby jim bez dalších podmínek poskytly masivní úvěrové linky.
Je načase rozebrat celou krizi a vzít na vědomí, že finanční sektor prochází fundamentálními změnami a že není pouhou obětí spekulativní paniky vyvolané půjčkami na bydlení. Lepší regulace zajisté nabízí v dlouhodobějším výhledu částečné řešení, ale není to všelék. Hlavní část nákladů musí nést současní majitelé akcií a dluhopisů finančních společností, jinak je jen malá naděje, že se v budoucnu budou chovat zodpovědněji.
Kenneth Rogoff je profesorem ekonomie a veřejné politiky na Harvardově univerzitě. V minulosti působil jako hlavní ekonom MMF.
Copyright: Project Syndicate, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Kenneth Rogoff or return to our home page.
|
|
daver 06:01 28 Sep 08
Missed the link to my blog post where I quote you:
http://www.islandersoftware.com/weblog/2008/09/27/just-say-no-to-the-bailout-plan/
daver 06:00 28 Sep 08
Interesting analysis - that we're going through a consolidation in an overdeveloped financial services sector and government intervention will just serve to weaken, rather than strengthen our credit markets.
It seems that the over-development of the financial sector is an aftereffect / hangover of the excessive liquidity of the Greenspan years which juiced the economy and cushioned us through some downturns but produced the stock market bubble, and now the housing bubble meltdown that precipitated the current crisis.
If there wasn't a housing bubble we wouldn't be discussing a bailout plan.
Dave
Just Say No to the Bailout Plan