CAMBRIDGE – Až se finanční lídři světa tento měsíc sejdou ve Washingtonu na výroční schůzce Světové banky a Mezinárodního měnového fondu, měli by být asi rádi, že k dolaru jako globálnímu měnovému standardu neexistuje zřetelná alternativa. Kdyby už euro dozrálo k nástupu na hlavní scénu, je dost dobře možné, že bychom sledovali, jak směnný kurz dolaru vyskočí až nad 2,00 a ne jen na 1,65 či 1,70, jak se podle všeho každopádně stane. Mohou-li se zákazníci obrátit jinam, nemůžete se k nim chovat až tak zle, jak poslední dobou činí Spojené státy.

Za posledních šest let hodnota obchodně váženého dolaru klesla o víc než čtvrtinu, jelikož USA setrvale dosahují historicky neslýchaných deficitů obchodu. Vzhledem ke křehkosti ekonomiky, zle narušené finanční soustavě a vážným obavám z růstu inflace je dlouhodobý trend dolaru sestupný bez ohledu na to, jak současná krize skončí. A ona nekončí.

Výpomoc Federálního rezervního systému finanční soustavě zřejmě neobstojí, nenajdou-li banky čerstvý kapitál, a to v hojné míře. Finanční prostředky na záchranu amerických bank mají nesmírně bohaté fondy svrchovaného majetku. U těch ale není pravděpodobné, že by tak teď chtěly učinit, i kdyby jim to politický systém USA umožnil. Namísto toho se při pokračující úvěrové tísni a poklesu cen domů jeví čím dál pravděpodobněji velkolepá hypoteční výpomoc státu, která by americké daňové poplatníky mohla vyjít na bilion dolarů či víc. Problém je následující: budou globální investoři po tolika letech ubohých výnosů z dolarových aktiv skutečně ochotní vstřebat další bilion dolarů dluhu USA při úrokových sazbách a směnných kurzech podobných těm současným?

Americký dluh teď stěží vypadá jako výhodná koupě, i bez ohledu na propadající se dolar. Fiskální zdroje země nadále napínají rozmáchlé nevydařené vojenské avantýry, přičemž náklady možná činí mnoho bilionů dolarů, podle nedávné studie Lindy Bilmesové a Josepha Stiglitze.

Příští rok téměř jistě dojde k rozsáhlému vzestupu počtu amerických firemních úpadků, přestože mnoho firem mělo na počátku recese relativně solidní bilance. Státní a obecní finance jsou v ještě horším stavu. Poněvadž kvůli padajícím cenám domů a příjmům klesají výnosy daní, je dost dobře možné, že desítky obcí USA přejdou pod nucenou správu, jak se stalo městu New York v 70. letech. S americkými obecními dluhopisy se už teď obchoduje za obrovských rizikových prémií a to zatím platební schopnost neztratila ani jedna větší samospráva.

Samozřejmě že kdyby měl dolar v nejbližší době ztratit výsadní postavení světově dominantní měny, jedinou seriózní alternativou by bylo euro. Jüan zřejmě může dolar nahradit v druhé půli století. V současnosti jej ale jako kotvu globální ekonomické soustavy diskvalifikují čínské drakonické kapitálové regulace a rozsáhlé finanční represe.

Naštěstí pro dolar se i u eura projevují určité problémy. Evropské banky jsou nadále balkanizované; mozaika národních regulátorů se snaží prosazovat své vlastní šampiony. Zadlužení evropských vlád je sice jednotně denominované v euru, ale německý a italský dluh stěží znamenají totéž, takže trhu státních euroobligací schází hloubka a likvidita trhu státních pokladničních poukázek USA.

Navíc mezinárodní investoři mohou v USA nakupovat a prodávat nemovitosti mnohem snáze než ve většině Evropy. A neexistence celoevropské fiskální politiky plodí závažnou nejistotu ohledně toho, jak by se Evropská centrální banka financovala, kdyby po velké výpomoci znenadání u odpadních bankovních dluhů čelila velkým ztrátám.

Euro ale má sílící klady. Za současných tržních směnných kurzů je Evropská unie ekonomicky větší než USA. Nové středoevropské a východoevropské členské státy přinášejí obrovskou dynamiku a flexibilitu. Zároveň si ECB vydobyla značnou věrohodnost tím, jak se vypořádává s globální úvěrovou krizí. Kdyby se eurozóně podařilo přesvědčit Velkou Británii, aby se stala plnohodnotným členem, čímž by získala jedno ze dvou předních finančních center (Londýn), euro by skutečně mohlo začít vypadat jako životaschopná alternativa k dolaru.

V roce 1971, když se ke konci poválečného systému pevných měnových kurzů zhroutil dolar, americký ministr financí John Connally svým zahraničním protějškům proslule řekl, že „dolar je naše měna, ale váš problém.“ Vysoké globální postavení dolaru se od té doby drží, navzdory mnoha případům zanedbávání a zneužívání.

Světové měnové standardy mají obrovskou setrvačnost. Britská libra pozbyla své úlohy ve prospěch amerického dolaru až po více než 50 letech průmyslového úpadku a dvou světových válkách. Tentokrát by se to ale mohlo stát mnohem rychleji. Zatímco se centrální bankéři a ministři financí zamýšlejí jak intervenovat, aby posílili dolar, měli by také začít přemýšlet co dělat, až nadejde čas přehodit výhybku.

Copyright: Project Syndicate, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč