The Unbound Economy
Wolfowitz a Světová banka v koutě
Kenneth Rogoff
|
|
|
|
Stanou se potíže prezidenta Světové banky Paula Wolfowitze konečně katalyzátorem změny ve Světové bance? Ustane konečně zastaralá praxe, podle níž prezident Spojených států jednostranně dosazuje hlavu nejvýznamnější rozvojové agentury světa?
Tváří v tvář mimořádnému pokárání ze strany ministerské dohledové komise Banky a otevřené revoltě odborného personálu má Wolfowitz chabou naději, že se posledními třemi lety svého funkčního období nějak probelhá. Bezprostřední povyk se týká nadměrně štědrého platu a balíčku povýšení, jenž Wolfowitz v roce 2005 přiznal své přítelkyni jako kompenzaci za opuštění Banky, aby tak vydláždila cestu pro jeho příchod. V situaci, kdy Banka zdůrazňuje vysoké standardy správy a řízení jako klíč k rozvoji, uštědřilo nedávné odhalení podrobností této dohody vážnou ránu její věrohodnosti.
I když ale bude Wolfowitz nakonec donucen k rezignaci, nic to nepřinese, bude-li prezidentu USA Georgi W. Bushovi dovoleno, aby spěšně zvolil jeho náhradníka, jak prezidenti USA činí už od doby, kdy byla Banka po druhé světové válce založena. Hlava Banky by spíše měla být volena v otevřeném a transparentním řízení, jehož cílem je vybrat kandidáta s nejlepší kvalifikací, ať už je z USA, Evropy nebo rozvojového světa.
Vskutku, největší Wolfowitzovou slabinou je dnes to, jak do úřadu přišel, totiž prostřednictvím neomaleného dosazení administrativou USA, jejíž slabým místem je mezinárodní spolupráce. Světová banka je rozvojová finanční instituce. Wolfowitzovo zázemí na ministerstvech zahraničí a obrany USA mu však nedalo žádnou skutečnou odbornost ani zkušenost ani v jedné z těchto oblastí. Jeho proslulost pramenila spíše z jeho role architekta neúspěšné americké války v Iráku. Wolfowitz je po všech stránkách nadaný, ale zdá se nepředstavitelné, že právě on by byl v otevřeném, transparentním a multilaterálním výběrovém řízení zvolen hlavou Světové banky.
K tomuto závěru docházím, přestože mám pochopení pro touhu Bushovy administrativy podnítit v Bance změnu. Už dlouho obhajuji posun těžiště Banky od úvěrů k otevřeným grantům, což je politika, kterou Bushova administrativa silně podporuje. Volba osoby bez jakéhokoli zřetelného zázemí i zkušenosti v ekonomickém rozvoji však nebyla na této frontě cestou k pokroku.
Otevřenější výběrové řízení by přitáhlo pozornost k tomu, že v Bance pracuje Wolfowitzova přítelkyně. Může se zdát, že jde o nepodstatnou záležitost, ale tak to není, vzhledem k silným politikám Banky na ochranu proti nepotismu. Kdyby byl jinak Wolfowitz přesvědčivě nejlépe kvalifikovaným kandidátem, výběrová komise by snad dokázala najít způsob, jak záležitost šikovně vyřešit, otevřeně a transparentně. Avšak vzhledem k jeho primárně pochybné způsobilosti na tuto pozici by se tato potíž s přítelkyní možná ukázala jako diskvalifikační.
Proč se svět poddajně smiřuje se statem quo a nechává USA diktovat jméno nejvyššího představitele Banky? Jedná se o žalostnou ukázku špatné globální správy. Evropa nevstupuje Americe do cesty proto, že si chce udržet vlastní, neméně zastaralou výsadu dosazovat hlavu Mezinárodního měnového fondu, sesterské instituce Světové banky.
Asie nemá na výběr a musí se americkým a evropským čachrům podvolovat, protože je v obou organizacích výrazně nedostatečně zastoupena. Co se týče Afriky, její lídři neradi dělají a říkají cokoliv, co by mohlo zastavit příliv štědrosti Světové banky.
Mnoho lidí, včetně mé osoby, si už dlouho na proces volby vedení Světové banky a MMF stěžuje. Jak mohou Banka a Fond pokračovat v poučování rozvojových zemí o řádné správě a transparentnosti, když si nedokáží zamést před vlastním prahem?
Tu a tam se obě organizace s touto záležitostí slovně vypořádávají. Dosud ovšem neprokázaly žádnou skutečnou touhu po změně. Abychom byli spravedliví, vedení MMF vyvíjí rozhodnou snahu dát dynamickým vyspívajícím ekonomikám, zejména v Asii, významnější hlas v řízení Fondu. Bude-li snaha dovedena dostatečně daleko, stane se nakonec katalyzátorem potřebných změn.
Úsilí MMF o nalezení vyváženosti bohužel postupuje hlemýždím tempem. Ve Světové bance, zdá se, se neděje vůbec nic.
Až se příštím ministerským předsedou Velké Británie stane Gordon Brown, možná že dokáže přesvědčit skupinu G7, sdružující bohaté země, aby se zodpovědnosti za změnu ujala. Coby předseda ministerské dohledové komise Fondu Brown tyto záležitosti chápe jako všichni ostatní.
Anebo se třeba jako katalyzátor ukáže Wolfowitzův debakl. Možná že nakonec příští prezident Světové banky či MMF nebude pocházet z jejich obvyklých oblastí. Existuje spousta skvělých potenciálních kandidátů mimo Ameriku. Jihoafrický ministr financí Trevor Manuel obratně vykonává funkci předsedy dohledové komise Světové banky a byl by vynikajícím prezidentem Světové banky. A přece by to mohl být kvalifikovaný Američan. Co třeba Bill Clinton?
Buď jak buď, proces výběru vedení Banky i MMF naléhavě potřebuje revizi. Co nám Wolfowitzův debakl říká nejzřetelněji je právě to, že doba, kdy je třeba mít trpělivost se statem quo, je pryč.
Kenneth Rogoff je profesorem ekonomie a veřejné správy na Harvardově univerzitě a bývalým hlavním ekonomem MMF.
Copyright: Project Syndicate, 2007.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Kenneth Rogoff or return to our home page.
|
|
