The Unbound Economy
Kudy dál s globální finanční politikou
Kenneth Rogoff
|
|
|
|
Finanční globalizace se prudce šíří. Přesto trvá ochromenost politik, byť se tento měsíc ve Washingtonu na pololetních setkáních rady guvernérů sjedou přední světoví ministři financí a centrální bankéři. Jednoduše neexistuje shoda na tom, jak se vypořádat s křiklavými problémy, jako je čím dál křehčí americký deficit obchodní bilance či finanční selhávání řady vznikajících trhů.
Tato paralýza má tři vrstvy. Zaprvé, bohaté země se hluboce zdráhají přijmout jakýkoli společný plán, který by se mohl dotknout jejich domácích politických manévrů. Největším provinilcem jsou Spojené státy. Ministři financí USA své zahraniční kolegy vždy s láskou poučovali o ekonomické dokonalosti Ameriky a o tom, proč by se ji všechny země měly snažit napodobovat. Co na tom, že této logice teď hrozí rozpad společně s realitním trhem USA; ministr financí Hank Paulson se jí nevzdává. Skutečnost, že USA se podle všeho chystají letos si od zbytku světa půjčit 900 miliard USD, je ovšem jen stěží známkou americké síly a zahraniční slabosti.
Shrnout takto stručně kakofonii evropských hlasů je obtížné. Francouzi jsou ve vztahu ke globalizaci hluboce rozpolceni, jako by šlo o další invazní sílu. Britové na ni pohlížejí z téměř opačné perspektivy. Nicméně Evropané se všeobecně shodují, že jejich společnosti rodí nejlepší způsoby života, třebaže jejich ekonomiky jsou v darwinovském smyslu méně efektivní než ekonomika americká. Evropští ministři financí tedy také nebudou nijak prahnout po přiznávání potřeby zásadních změn politik s cílem vypořádat se s riziky finanční globalizace.
Japonci se obvykle snaží zůstávat v tichosti. Vzhledem k tomu, že globalizace jim nesmírně prospívá, chtějí se vyhnout kritice svých obchodních a finančních politik, které prokazatelně zůstávají ochranářštější než politiky jejich protějšků mezi bohatými státy. A rozhodně nechtějí být nuceni k omluvě za to, že jako rukojmí drží v devizových rezervách víc než 800 miliard USD, které si pořídili, aby vzdorovali zhodnocování jenu.
Rozvojové země rovněž chybují. Příliš mnoho zákonodárců stále věří, že zvenčí vynucené otevření se mezinárodním kapitálovým tokům bylo hlavní příčinou finančních krizí 90. let – což je bohužel názor, jemuž malá skupinka levicově orientovaných akademiků propůjčuje jistou intelektuální hodnověrnost.
Nevadí, že většině těchto krizí bylo možné předejít nebo je alespoň významně zmírnit, kdyby vlády svým měnám nechaly volný pohyb vůči dolaru a nepřijímaly nepružná zavěšení měnového kurzu. Místo toho se strašák finanční globalizace používá jako výmluva pro setrvalé hýčkání neefektivních a monopolistických domácích finančních soustav. Neschopnost zaostalých domácích finančních systémů efektivně alokovat investice je významný činitel vytlačující finance z chudých zemí do USA.
V neposlední řadě by se měl ve vůdčí roli více angažovat MMF, multilaterální agentura pověřená udržováním globální finanční stability. Ostatně jde zřejmě o jediného hráče s celosvětovou politickou a intelektuální legitimitou, který by se měl snažit najít cestu vpřed pro společný postup ohledně finanční globalizace.
MMF naneštěstí ochromuje nutnost vyrovnat se s problémy interního řízení, z nichž největší je neexistence rozumného způsobu přepočítání hlasovacích podílů jednotlivých zemí, neboť jejich relativní vliv v globálním hospodářství se vyvíjí. Naléhavě potřebné je zejména radikální zvýšení váhy asijského hlasu.
Co by tedy ministři měli udělat, až se Washingtonu setkají? V prvé řadě je tu dlouholetý nářek nad politickými reakcemi, jichž je zapotřebí k řešení globálních obchodních nevyvážeností. Mezi ty patří větší fiskální kázeň v USA, větší spoleh na domácí poptávku v Evropě i v Asii a pružnější měnové kurzy v Asii.
Je však načase jít dál a začít průbojně prosazovat rychlejší finanční liberalizaci v rozvojovém světě. Pravda, většina studií naznačuje, že rozvojové země by před jakýmkoli prudkým otevřením se mezinárodním finančním trhům měly nejprve liberalizovat obchod. V účinnosti musí být také stabilní makroekonomické politiky, zatímco pevným měnovým kurzům je třeba se vyhýbat.
Mnohé rozvojové země jsou však na dobré cestě ke splnění těchto podmínek. Je ironické, že ještě dnes představují překážku špatné vzpomínky na první, předčasný pokus MMF o prosazování dlouhodobé liberalizace kapitálového trhu. Pokus MMF vepsat liberalizaci kapitálového trhu do své charty, který přišel v průběhu asijské finanční krize 90. let, byl co do vztahu s veřejností pohromou. Nadešel ale čas tuto myšlenku oživit, přinejmenším v upravené podobě, která zohlední více nuancí. Chatrné finanční soustavy na vznikající trzích jsou hlavní překážkou vyváženého rozvoje. Dále jsou významným faktorem způsobujícím globální obchodní nevyváženosti.
Naléhat na větší liberalizaci kapitálových trhů po debaklu 90. let bude kontroverzní. Stěžejní myšlenka ovšem tehdy byla správná a je správná i teď. Při neexistenci lepších mechanismů alokace kapitálu globální růst v tomto století zpomalí mnohem dříve, než by měl. Zákonodárci se před touto skutečností nemohou skrývat navždy.
Kenneth Rogoff je profesorem ekonomie a veřejné správy na Harvardově univerzitě a bývalým hlavním ekonomem MMF.
Copyright: Project Syndicate, 2007.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Kenneth Rogoff or return to our home page.
|
|
