Mnoho lidí se ptá, proč se ještě dolar nezhroutil. Bude někdy Spojeným státům vystaven účet za sérii propastných obchodních schodků, s nimiž už více než deset let pracují? Započítáme-li i platby úroků z předchozích deficitů, pak pouze za rok 2006 činí tento účet přes 800 miliard dolarů – to je přibližně 6,5% hrubého národního produktu USA. Ještě více zaráží skutečnost, že půjčky USA dnes pohltí více než dvě třetiny přebytečných úspor všech zemí pracujících s přebytkem, včetně Číny, Japonska, Německa a států OPEC.

Zahraniční investoři jen sotva sklízejí z investic v USA vysoké výnosy. Právě naopak: v typickém případě si odnášejí podstatně nižší výnosy než Američané ze svých investic v zahraničí. V době, kdy ceny akcií a domů rostou závratným tempem, drží centrální banky Japonska a Číny nízko úročené dluhopisy v hodnotě téměř dvou bilionů dolarů. Velmi vysoké procento z nich představují dluhopisy a hypoteční zástavní listy vydané americkým ministerstvem financí. Tato enormní dotace pro americké daňové poplatníky je v mnoha ohledech největším programem zahraniční pomoci na světě.

Je-li konkurenční postavení Spojených států tak slabé, jaké kouzlo drží dolar nahoře? Většina střízlivých analytiků již dlouho předpokládá trend setrvalého poklesu dolaru vůči měnám amerických obchodních partnerů, zejména v Asii a na rozvíjejících se trzích. Proč tedy větší změny nenastaly již dnes?

První odpověď samozřejmě zní, že hodnota obchodně váženého dolaru poklesla – od svého maxima počátkem roku 2002 reálně o více než 15%. Americké deficity přesto od té doby nevymizely, ba naopak se ještě prohloubily.

Skutečnou hnací sílu představují dva aspekty. Za prvé a především se americká vláda i spotřebitelé účastní nekonečných spotřebních orgií. Na straně spotřebitelů je to docela pochopitelné. Vzhledem k faktu, že více než 80% Američanů dnes vlastní dům, se impozantní růst cen nemovitostí rozšířil hluboko do americké střední třídy. Vlastnictví akcií je poněkud koncentrovanější, avšak řada Američanů středních vrstev z nich má prostřednictvím penzijních fondů i tak nepřímý prospěch.

Celkově lze říci, že po téměř 25 letech ohromující prosperity poznamenané pouze dvěma mírnými recesemi se většina Američanů dívá na svou ekonomickou situaci se značnou sebejistotou. Nezaměstnanost je na cyklickém minimu a ekonomika působí méně nevyzpytatelně než v kterékoliv fázi novodobých dějin. Není tedy překvapením, že osobní spotřeba nepolevuje ani ve chvíli, kdy hospodářský růst USA zařadil nižší rychlostní stupeň. Lidé se v minulém desetiletí mohli těšit z tak obrovských kapitálových zisků, že si dnes většinou připadají jako gambleři na dlouhé vítězné vlně. Mají pocit, že sázejí na účet podniku (případně svého podniku).

Méně snadno se zdůvodňuje, proč i vláda Spojených států navzdory cyklickému boomu nadále vytváří rozpočtové schodky. Vstoupí-li fiskálně zodpovědná vláda do války, obvykle seškrtá jiné domácí výdaje a zvýší daně. Bushova administrativa učinila opak. Taková strategie možná není dobrá ekonomicky, ale ukázalo se, že je dobrá politicky – přinejmenším načas. Bohužel je nepravděpodobné, že by na tom čerstvá demokratická většina v Kongresu něco podstatného změnila.

Na některé věci musí být samozřejmě dva. Aby mohla americká ekonomika vytvářet deficity na účet zbytku světa, musí být jiné země ochotny vyčlenit pro ni vyvažující přebytek úspor. Předseda amerického Federálního rezervního systému Ben Bernanke kdysi pronesl slavný výrok, jímž připsal celý americký schodek běžného účtu platební bilance „globálnímu nadbytku úspor“. Přesnější by však bylo říci, že existuje globální nedostatek investic, kdy se objem investic snižuje navzdory stoupajícímu trendu celosvětového růstu.

Tento nedostatek investic způsobuje řada faktorů, avšak hlavním z nich jsou zřejmě podstatné střednědobé institucionální investiční překážky v mnoha rozvojových zemích, kde se dnes dlouhodobá návratnost jeví jako zdaleka nejvyšší. Čistým důsledkem je, že jsou peníze dočasně „zaparkovány“ v málo výnosných investicích v USA, ačkoliv tento trend nemůže být dlouhodobý.

Jaká je tedy budoucnost dolaru?

Dokud bude přetrvávat dosavadní stav charakterizovaný silným globálním růstem a ohromující makroekonomickou stabilitou, mohou si USA i nadále půjčovat a pracovat s obchodními deficity bez okamžitých důsledků. Postupem času bude sice dolar klesat i tak, avšak možná ne více než o pár procent ročně. Na druhé straně není obtížné představit si scénáře, v nichž se dolar zhroutí. Jaderný terorismus, hospodářské zpomalení v Číně nebo prudká eskalace násilí na Blízkém východě, to vše by mohlo strhnout současnou ekonomickou dynamiku nežádoucím směrem.

V zásadě si člověk dokáže představit i scénáře, v nichž dolar vyletí vzhůru, ale ty se celkem vzato zdají méně pravděpodobné. Skutečnost, že obchodní bilance USA tolik let vzdorovala gravitačním zákonům, stručně řečeno umožnila dolaru chovat se stejně. Jednoho dne však možná Spojené státy budou muset uhradit za své rozhazovačné chování účet. Až tento den nastane, měli by se Američané modlit, aby jejich věřitelé přijímali dolary stejně ochotně jako dnes.

Copyright: Project Syndicate, 2007.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.