The Unbound Economy
Indická želva a čínský zajíc
Kenneth Rogoff
|
|
|
|
„Indie všude“, tak znělo téma letošního Světového ekonomického fóra. Na Západě se věnuje tolik pozornosti Číně, že se indické úspěchy často přiznávají až jako dodatečná myšlenka. Jako by s cílem zdůraznit to, že politická stabilita musí v dlouhodobém výhledu zvítězit, Indové polepili švýcarské autobusy reklamou: „Indie: nejrychleji rostoucí demokracie světa.“
Indický mediální útok slavil ohromný úspěch. V Davosu jeden řečník za druhým chválil myšlenku, že ač má dnes Čína náskok, dlouhodobě je závod mezi oběma asijskými obry otevřenou otázkou. Vývoj Indie v supervelmoc srovnatelnou s Čínou se bral, alespoň několik dní, za hotovou věc. Jak ale závod mezi ekonomikami, z nichž každá má přes miliardu obyvatel, ve skutečnosti vypadá?
Na povrchu si Čína vytvořila před Indií značný náskok. Před pětadvaceti lety, na počátku současné vlny globalizace, byl národní výstup v Indii a v Číně přibližně tentýž. Dnes je Čína podle všech měřítek více než dvakrát bohatší.
Skutečný rozdíl však nespočívá v tom, že se úspěšným Číňanům daří lépe než úspěšným Indům. Ostatně indickou elitu tvoří světoví premianti, jak dokládá smělá nabídka Lakshmiho Mittala ve výši 22 USD za francouzskou ocelárnu Arcelor. Ne, skutečný rozdíl – ať už to přiznáváme rádi, nebo ne – tkví v tom, že se čínské komunistické vládě podařilo globalizovat mnohem větší část své populace, než dokázala indická demokratická vláda.
Ne že by Čína byla právě rovnostářská. Pouze podél pobřeží, v domovině zhruba jedné třetiny obyvatel Číny, lze o většině lidí říct, že opravdu vstoupili do jedenadvacátého století. Valná část venkovské Číny je na tom stále bídně, přičemž 150 milionů lidí je prakticky bez práce a zdravotnické a vzdělávací standardy často odpovídají některému z minulých století.
Historické doklady o vylučování skupin jsou však v kastovně svázané Indii horší. Snad jen jeden z pěti lidí je integrován do globálního hospodářství. Na každého zaměstnance call centra připadá velký počet lidí, již stále živoří ze samozásobitelského obdělávání půdy. Zatímco v Číně se do světové ekonomiky integrovalo zřejmě kolem 450 milionů lidí, v Indii je to nanejvýš 200 až 250 milionů. Právě tento rozdíl mezi těmito dvěma ekonomikami vytváří odstup víc než cokoli jiného.
Co může Indie udělat, aby soupeře dohnala? Jejím největším nedostatkem jsou chybějící silnice, mosty, přístavy a další infrastruktura, kde je kontrast s Čínou ohromující. Nemohou-li se vaše výrobky do světové ekonomiky dostat, nemůžete ji ovládnout.
Za posledních pět let Čína svou soustavu rychlostních komunikací rozšířila pětinásobně. Jejích 50 tisíc kilometrů nových silnic je vybudováno tak, že poslouží i velkému letounu, což je víc, než se dá říct o některých ranvejích zmatečných indických letišť. Nejde jen o otázku peněz – indická centrální banka tone v penězích, jež investovala hlavně do zahraničních státních pokladničních poukázek s nízkými výnosy.
Skutečný problém je tom, že čínský autoritářský systém čelí chabé opozici, když se rozhodne srovnat se zemí chudinskou čtvrť, která stojí v cestě novému letišti. Indická vláda naproti tomu nemá ani tu moc, ani sklon šlapat po chudých, aby nechala dále zbohatnout bohaté.
Bez infrastruktury bohužel oněch víc než 800 milionů Indů, kteří ještě „nenaskočili“, nemá šanci. Indie nikdy nemůže vytvořit dostatek pracovních míst jen ve službách; musí být schopná konkurovat i v levné výrobě. Bez lepší infrastruktury zůstane většina obyvatel Indie vězet mimo dosah globalizace.
Je tedy myšlenka, že by indická ekonomika mohla předstihnout čínskou, jen beznadějným romantismem? Nevyhnutelně ne, už proto, že oblasti, kde Indie vyniká, zejména služby, mají mnohem větší rezervy potenciálu než výroba. Tady pro Číňany, bržděné právním systémem výrazně horších kvalit, nebude snadné konkurovat.
Západní společnosti mají mnohem silnější sklon důvěřovat ohledně citlivých finančních informací či patentů indickým firmám, než je tomu v případě firem z Číny. Zahraniční společnosti vědí, že pokud nějaký technologicky špičkový proces zadají subdodavateli do Číny, mohou své plány rovnou zveřejnit na internetu.
Indie má rovněž oproti Číně mnohem lépe vyvinutou finanční soustavu, což je výhoda, jejíž význam s rozvojem obou zemí poroste. Financování prostřednictvím příkazů a státní kontroly („řízené úvěrování“, jak říkají ekonomové) funguje dobře, pokud jde o stavbu mostů; je však mnohem méně účinné, jakmile dojde na rozhodování, které podniky si zaslouží přežít.
Výzvou pro Indy, ba vlastně i pro další nově vznikající trhy, jako je Brazílie, Rusko a Mexiko, je potřeba najít způsoby, jak rozšiřovat úspěšné sektory svých ekonomik, aniž by je zardousili. Má-li Indie jednou Čínu dohnat, musí globalizovat víc svých občanů, prostřednictvím lepšího poskytování zdravotní péče, vzdělání a infrastruktury. Jedině pak skutečně začneme vídat „Indii všude“.
Kenneth Rogoff je profesorem ekonomie a veřejné správy na Harvardově univerzitě a bývalým hlavním ekonomem MMF.
Copyright: Project Syndicate, 2006.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Kenneth Rogoff or return to our home page.
|
|
iceman 09:54 29 Mar 11
"India - the world's fastest growing democracy?"
To the Indians, are we measuring growth in democracy or the economy?
Democracy is not serving you well, not much better than the largest Islamic country in the world in Indonesia.
iceman 09:51 29 Mar 11
India is simply too fragmented. There is strength in unity!
Let's for example say, one of the other BRIC - namely either Russia or Brazil, had India's population. I would be willing to bet that they would be neck-in-neck with China.