The Unbound Economy
Věčné americké Vánoce
Kenneth Rogoff
|
|
|
|
Popřely Spojené státy ekonomické zákony? Se začátkem nového roku pokračují USA v předhánění ostatních bohatých států. Co olbřímí obchodní deficit USA? Žádný problém. V roce 2005 se ještě prohloubil, a dolar přesto posiloval. Nízká míra investic a zhoršující se systém základního školství? S tím si také není třeba lámat hlavu. Superpružné americké ekonomice se trvale daří vyrábět z méně více.
Stejně tak neexistují žádné známky, že by se americká ekonomická hegemonie začínala hroutit pod tíhou udržování jednostranné vojenské nadvlády. Místo aby američtí spotřebitelé pociťovali tak jako v kterékoliv jiné běžné zemi nouzi vyplývající z válečného strádání, nezřízeně utrácejí, jako by měli Vánoce po celý rok.
Existují lidé, kteří opravdu věří představě, že je Amerika výjimečná. Tito pravověrní argumentují tím, že američtí spotřebitelé si mohou své marnotratné způsoby dovolit, poněvadž ekonomika jejich země je lepší než kterákoliv jiná. Americký trh práce je pružnější než evropský, což mu umožňuje čiperněji reagovat na věčně pohyblivé písky globalizace. A na rozdíl od většiny zemí, zejména latinskoamerických a asijských, americký systém nelítostně osekává slabé firemní vedení.
Pravověrní se navíc odvolávají na lépe financovaný a hyperkonkurenční systém amerických univerzit, který vstřebává až neúměrně vysoký podíl špičkových světových studentů a výzkumných pracovníků. Mnozí z nich se nakonec rozhodnou v Americe natrvalo usadit, což je pro ně poměrně snadné díky tomu, že společnost stále vítá lidi zvenčí s otevřenou náručí (ačkoliv se situace od roku 2001 zhoršila). A především není americká armáda pro zemi zátěží, ale spíše podporuje její technologickou převahu tím, že financuje základní výzkum.
Skeptici naproti tomu zastávají názor, že americká ekonomika již obsahuje zárodky vlastního společensko-ekonomického úpadku. Tito lidé poukazují na prohlubující se příjmovou nerovnost, kterou až příliš zřetelně odhalily záběry z New Orleans po hurikánu, jež obletěly svět. Chudé děti nemají slušný přístup ke zdravotní péči. A ani ostatním se nevede nijak zvlášť dobře, neboť křivka růstu mezd zůstávala velice dlouho prakticky plochá, ačkoliv firemní zisky prudce stoupají.
Tento rozpor může vysvětlovat, proč výzkumy veřejného mínění nepřisuzují prezidentu Bushovi takové zásluhy za ekonomické řízení země, jaké by byly vzhledem k jeho bilanci opodstatněné. Na náladě Američanům nepřidává ani vědomí, že v práci tráví mnohem větší část života než občané evropských zemí nebo v současné době dokonce i Japonska. Všechny tyto faktory vnášejí do sociální struktury silná pnutí, která se podle skeptiků nakonec projeví na politickém kolbišti.
Zajímavé je, že obě strany se při své argumentaci ohánějí enormním obchodním schodkem Spojených států – věřte nevěřte, USA odčerpávají dvě třetiny celosvětového přebytku úspor. Pravověrní pokládají schodky za důkaz, že svět uznává výjimečné postavení USA a má zájem je financovat. Skeptici zase vidí impérium žijící za vypůjčené peníze na vypůjčený čas.
Jak to tedy je? Podle mého názoru budou lidé, kteří si myslí, že se Amerika každou chvíli zhroutí, pravděpodobně zklamáni. Přesto mám tušení, že se doba americké výlučnosti chýlí ke konci a že se příjem na obyvatele v Evropě a v Japonsku brzy přiblíží k úrovni Spojených států, místo aby se rozdíl zvyšoval. Ačkoliv následujících několik let podle všeho zvýrazní některé slabiny, na něž skeptikové poukazují, konec nastane především proto, že ostatní země naleznou tvůrčí způsoby, jak napodobit nejefektivnější americké instituce, třebaže tak učiní ve vlastním právním, politickém a společenském rámci.
Udělali bychom dobře, kdybychom si vzpomněli, jak na počátku devadesátých let vycházela kniha za knihou, jejichž autoři naléhali na americké a evropské podniky, aby napodobily Japonsko, jinak jim hrozí jistá zkáza. Posledních 15 let přitom samozřejmě odhalilo v japonském finančním systému hluboké nedostatky. Dalším významným faktorem, jenž přispěl k ústupu Japonska ze slávy, byla skutečnost, že si firmy v jiných částech světa začaly osvojovat japonské metody, například dodávky „just-in-time“. Je jisté, že se napodobování jednoho dne projeví i na mimořádné americké růstové výkonnosti.
Zřejmě největší slabinou v argumentaci pravověrných je obchodní deficit. Schopnost USA půjčovat si enormní sumy peněz na nízký úrok prozatím působí na americkou ekonomiku jako obrovská dávka steroidů. Uměle povzbuzuje růst spotřeby a umožňuje vládě odsouvat nelehké rozhodování mezi daněmi a vojenskými výdaji. Jednou však tato hostina skončí.
Ochabování americké ekonomiky by dokonce mohlo započít už v roce 2006, zvláště bude-li se Japonsko i nadále vymaňovat ze stagnace, americký trh nemovitostí dramaticky „změkne“ a hospodářské zotavování Evropy se urychlí. Všechny tyto scénáře jsou samy o sobě vysoce pravděpodobné a dohromady by mohly americký obchodní deficit zasáhnout jako dokonalá smršť.
Možná se konec bude odvíjet jinak, ale je těžké si představit, že by éra americké výlučnosti trvala neomezeně dlouho. Je možné, že konec přijde náhle v roce 2006? Není to nejpravděpodobnější scénář, ale současně není nemyslitelný.
Kenneth Rogoff, bývalý hlavní ekonom MMF, je profesorem ekonomie na Harvardově univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2006.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Kenneth Rogoff or return to our home page.
|
|
