Dvacet let pokusů aplikovat na rozvojový svět neoliberální ekonomickou politiku přineslo silně neuspokojivé výsledky. Latinská Amerika, region, který se recepty tzv. "washingtonského konsensu" - volný obchod, cenová deregulace a privatizace - snažil aplikovat nejpilněji, dospěl k pomalému a nestabilnímu růstu s prohlubující se sociální nerovností. Z bývalých socialistických ekonomik východní Evropy a Sovětského svazu se jen pár vrátilo na úroveň produkce z doby před rokem 1990. V subsaharské Africe pak většina ekonomik nebyla s to adekvátně zareagovat na adaptační programy prosazované Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou.

Těch několik málo případů úspěchu se událo v zemích, které pochodovaly podle svých vlastních bubnů - a které lze jen stěží nazvat modelovými potomky neoliberalismu. Čína, Vietnam, Indie: všechny tři země porušily snad všechna pravidla neoliberální filozofie, přestože se vydaly na tržně orientovanou cestu.

Je čas nechat za zády neoliberalismus i washingtonský konsensus. Výzvou dneška je totiž nalézt alternativní soubor politických pravidel na podporu rozvoje bez toho, aby se země stávaly obětí dalších nepraktických projektů, které jsou údajně správné za všech okolností a pro všechny země.

Dosavadní zkušenosti svědčí o tom, že adekvátní růstový program musí vycházet ze dvou strategií: z investiční strategie, která nastartuje růst z krátkodobého pohledu, a strategie budování institucí, která vybaví ekonomiku odolností, díky níž si poradí s případnými vedlejšími otřesy.

Základem investiční strategie je vzbudit v domácích podnikatelích zájem o svou domácí ekonomiku. Lákání zahraničních investorů nebo liberalizování šmahem všeho a následné čekání, až se věci samy zlepší - to nefunguje. Opravdu účinná strategie musí splňovat dva úkoly: podporovat investice v netradičních oblastech a vyřadit projekty a investice, které nefungují. K tomu musí vlády použít jak cukr, tak bič.

Klíčovou výzvou ekonomického rozvoje je rozpoznat, v produkci čeho je země dobrá (nebo by dobrá mohla být). Cukru je potřeba proto, že ve zjištění, že například řezané květiny nebo fotbalové míče nebo počítačové programy lze vyrábět za nízkou cenu, je obrovská sociální hodnota, neboť tato informace může orientovat investice dalších podnikatelů.

Podnikatel, jenž dospěje k tomuto "zjištění" jako první, je schopen zmocnit se jen malé části sociální hodnoty, kterou tato informace přináší, poněvadž ostatní podnikatelé jej začnou okamžitě napodobovat. A tudíž takové podnikání - podnikání, které se učí, co lze produkovat - bude při absenci netržních pobídek podzásobené. Naopak biče je zapotřebí k tomu, aby tyto pobídky nebyly blokovány v neproduktivních a zbytečných investicích.

Realizace takové strategie se bude zřejmě zemi od země lišit v závislosti na daných administrativních kapacitách, převažujícím režimu pobídek, pružnosti fiskálního systému, úrovni sofistikovanosti finančního sektoru a celkovém politickoekonomickém pozadí. Časově vázané dotační programy, veřejné fondy na podporu podnikání a dotace exportu - to je jen několik z mnoha možností, jak tento přístup realizovat.

Neexistuje instrument, který by ve stejné podobě fungoval všude. Vlády bez adekvátní schopnosti vést soukromý sektor vpřed zřejmě místo zkvalitnění způsobu rozdělování zdrojů spíš spoustu věcí pokazí.

Všechno se dá zvládnout, ale hospodářský růst si žádá více než jen dočasné oživení investic a podnikání. Žádá si navíc i snahu vybudovat čtyři typy institucí, které pomohou udržet tempo růstu a vybudovat odolnost vůči otřesům:

- Instituce vytvářející trh (pro vymáhání majetkových práv a smluv)

- Instituce regulující trh (pro vnější ekonomické účinky, úspory z rozsahu, a informace o firmách)

- Instituce stabilizující trh (pro měnovou a fiskální správu)

- Instituce legitimizující trh (pro sociální ochranu a zabezpečení)

Budování a zpevňování těchto institucí však zabere čas. Experimentování a inovování na těchto frontách v počátečním období růstu může později vynést vysoké dividendy.

Klíčovým bodem je zde to, že institucionální uspořádání je nutně pro každou zemi specifické. Přijít na to, co v té které zemi funguje, si žádá experimentování. Instituce ostatně nejsou skleníkové rostliny, které lze vysadit v jakékoli půdě a v jakémkoli podnebí. Reformy, které uspějí v jednom prostředí, mohou jinde být zčásti nebo zcela neúčinné.

Tato specifičnost je jedním z důvodů, proč úspěšné země - mimo jiné Čína, Indie, Jižní Korea či Tchaj-wan - obvykle kombinovaly neortodoxní prvky s ortodoxní politikou. Tím se také vysvětluje, proč v rozvinutějších zemích Severní Ameriky a západní Evropy a v Japonsku dosud panují výrazné institucionální odlišnosti v oblastech, jako jsou role veřejného sektoru, právní systém, firemní řízení, finanční trhy a sociální zabezpečení.

Při výběru institucí může pomoci nejen ekonomická analýza, ale je zde i velký prostor pro veřejnou diskusi a kolektivní výběr. Vlastně i demokracii jakožto systém, který počítá s účastí všech, lze vnímat jako svého druhu metainstituci, která pomáhá při výběru ze seznamu možných institucionálních uspořádání pro určitou oblast.

Plánování takové růstové strategie je těžší i snazší než realizace standardní neoliberální politiky. Těžší proto, že příčiny zpomalení růstu se v každé zemi obvykle liší a ne vždy reagují na normativní recepty. Ale snazší proto, že jakmile jsou tyto příčiny vhodně zaměřeny, mohou relativně jednoduché politické změny přinést enormní ekonomický výtěžek a zahájit pozitivní cyklus růstu a institucionálních reforem.

Přijetí tohoto přístupu ovšem neznamená oprostit se od hlavních směrů ekonomiky. Neoliberalismus je k neoklasické ekonomii ve stejném poměru jako astrologie k astronomii. V obou případech mezi nimi stojí hromada slepé víry. Kritikové neoliberalismu by se proto neměli stavět hlavním proudům ekonomie - jen proti jejich nesprávnému použití.

Copyright: Project Syndicate, září 2002

Z angličtiny přeložil Karel Deutschmann