Roads to Prosperity
MMF potřebuje neotřelé myšlení o kapitálové kontrole
Dani Rodrik
|
|
|
|
CAMBRIDGE – Proč Mezinárodní měnový fond tolik ztěžuje lidem, jako jsem já, abychom ho měli rádi?
Od vypuknutí krize MMF řekl a učinil všechny věci správně. Jednal tak rychle, jak to jen kterýkoliv mezinárodní úřad dokáže, aby zřídil nové úvěrové linky pro postižené země s rozvíjejícími se trhy. Přizpůsobil své úvěrové podmínky tak, aby odpovídaly době. Pod svým schopným výkonným ředitelem Dominiquem Strauss-Kahnem a renomovaným hlavním ekonomem Olivierem Blanchardem byl a je v otázce globálních fiskálních stimulů hlasem příčetnosti uprostřed disharmonické vřavy. Na instituci, která ještě nedávno zdánlivě stála na prahu bezvýznamnosti, je to úctyhodná proměna.
Nyní však Strauss-Kahn vyjadřuje pochybnosti o návrhu zdanit mezinárodní toky „horkých peněz“. Příležitostí k tomu bylo rozhodnutí Brazílie uvalit dvouprocentní daň na příliv krátkodobého kapitálu, aby zabránila spekulativní bublině a dalšímu zhodnocování své měny. Když byl Strauss-Kahn dotázán na roli kapitálové kontroly, prohlásil, že v této otázce není ve vleku žádné rigidní ideologie. Nicméně podle deníku Financial Times, který názory ředitele MMF přetiskl, by fond takovou daň „nedoporučil jako standardní nástroj – je totiž spojena s náklady a obvykle bývá neúčinná“. Nový MMF se v této otázce bohužel až příliš podobá tomu starému.
Uvážlivá kontrola kapitálových toků má obrovský smysl. Krátkodobé přílivy nejenže pustoší domácí makroekonomický management, ale zároveň zhoršují nepříznivý pohyb měnového kurzu. Zejména ve finančně otevřených ekonomikách, jako je ta brazilská, ztěžuje příliv „horkého“ kapitálu udržování konkurenceschopné měny a připravuje je v podstatě o nejúčinnější myslitelnou formu průmyslové politiky.
Jistě, vysláním smíšených signálů finančním trhům Brazilci možná zmařili svou snahu o zchlazení kapitálového přílivu. Prezident Luiz Inácio Lula da Silva odmítl diskuse o kapitálové kontrole pouhých pár dnů před jejich zavedením. Smysluplné úsilí o uplatnění vlivu na úroveň měny přitom vyžaduje odhodlání upravovat finanční daně a doprovodnou politiku tak dlouho, až se projeví účinky. Bázlivost je kontraproduktivní, protože se obrací proti bázlivci.
Důležitější však byla symbolika brazilského kroku, neboť ta naznačuje, že rozvíjející trhy už možná překonaly svou beznadějnou zaslepenost zahraničními financemi. Jak napsali ekonomové Arvind Subramanian a John Williamson, rozvíjející se trhy si zaslouží pomoc MMF při vytváření lepších mechanismů kontroly kapitálových toků, místo aby je někdo plácal přes ruce.
Strauss-Kahnova reakce, že daně z kapitálových toků jsou nákladné a neúčinné, je proto nešťastná. Zároveň vystihuje reflexivní reakci, která často zastírá všechna pro a proti kapitálové kontroly. Můžete s kapitálovou kontrolou nesouhlasit, protože věříte, že finanční trhy jako celek jsou prospěšnou silou, a jakýkoliv zásah proto způsobí ztrátu efektivity. Případně můžete s kontrolou nesouhlasit, protože si myslíte, že se jí lze snadno vyhnout, a proto je jí souzeno zůstat neúčinnou. Nemůžete však s kapitálovou kontrolou nesouhlasit, protože je nákladná a současně neúčinná.
Zamysleme se nad tím. Pokud se lze kapitálové kontrole snadno vyhnout – řekněme manipulací s načasováním transakcí nebo nesprávným fakturováním obchodních toků –, bude to mít na skutečný objem přílivu kapitálu pramalý vliv. Kontrola pak zatíží trhy jen nízkými náklady (i když může přinést vládě jisté administrativní náklady).
Ponesou-li na druhé straně účastníci trhu značné náklady – buďto kvůli zaplaceným daním nebo kvůli nákladům na to, aby se jim vyhnuli –, pak bude kapitálová kontrola účinným nástrojem omezení přílivu kapitálu. Snažíte-li se tvrdit obojí, pak jste si pravděpodobně udělali názor ještě předtím, než jste se nad touto otázkou důkladně zamysleli.
Mohlo by se zdát zvláštní, že Strauss-Kahnovy instinkty jsou v otázce kapitálové kontroly tak silně pomýlené. Člověk by řekl, že socialista, nadto socialista francouzský, se bude více přiklánět k finančnímu skepticismu.
Tento paradox je však spíše zdánlivý než reálný. Finanční trhy ve skutečnosti vděčí francouzským socialistům za mnohé. Lidé automaticky přebírají názor, že za tlak na uvolnění globálních financí nesou zodpovědnost ministerstvo financí Spojených států a Wall Street. Daleko větší vliv však mohla mít změna názoru mezi francouzskými socialisty po kolapsu jejich experimentu s keynesiánskou reflací na počátku 80. let. Když odliv kapitálu přinutil v roce 1983 Françoise Mitterranda, aby svůj program zrušil, uskutečnili francouzští socialisté rázné „čelem vzad“ a přijali za svou finanční liberalizaci v celosvětovém měřítku.
Podle Rawiho Abdelala z obchodní fakulty Harvardovy univerzity to byla klíčová událost, která uvedla do pohybu události, jež nakonec učinily z volného pohybu kapitálu globální normu. První instancí byla Evropská unie koncem 80. let, kde razili cestu dva francouzští socialisté – Jacques Delors a Pascal Lamy (tehdejší předseda Evropské komise a jeho asistent). Následovala Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Nakonec se k tomuto pohybu připojil i MMF vedený Michelem Camdessusem, dalším Francouzem, jenž za Mitteranda působil jako guvernér francouzské centrální banky.
Reakce MMF na brazilské finanční daně je odrazem toho, jak hluboké kořeny zapustil finanční fetišismus a jak obtížné je opětovné nastolení rovnováhy v debatě o kapitálových tocích – a to i po největší finanční krizi, jakou svět od velké hospodářské krize zažil. Problémem nejsou jen pravicoví tržní fundamentalisté. Selhání fantazie zasahuje celé politické spektrum.
V narážce na kapitálovou kontrolu pronesl kdysi John Maynard Keynes slavný výrok, že „to, co bývalo kacířstvím [tedy omezení kapitálových toků], je dnes hlásáno jako pravá víra“. To bylo v roce 1945, za rozbřesku brettonwoodské éry. Je opravdu paradox, že o více než 60 let později potřebujeme uskutečnit stejný posun v myšlení.
Dani Rodrik, profesor politické ekonomie na Škole státní správy Johna F. Kennedyho při Harvardově univerzitě, je prvním držitelem ceny Alberta O. Hirschmana udělované Radou pro společenskovědní výzkum. Jeho nejnovější kniha nese název One Economics, Many Recipes: Globalization, Institutions, and Economic Growth (Jedna ekonomika, mnoho receptů: Globalizace, instituce a ekonomický růst).
Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Dani Rodrik or return to our home page.
|
|
LaoziSailor 10:14 22 Nov 09
Henry Ford, Sr., staunch member of the United States' business community, once said "If the people of the nation understood our banking and monetary system, I believe there would be a revolution before tomorrow morning."
The IMF, World Bank, the Fed and for that matter any other Central Bank in the world are there for one purpose only, namely perpetuate the idea that the economy should be debt driven and that is unsustainable.
Most economists will speak about "monetary reform" and they will always stop short of the "real" thing. Very few people recognize Richard C. Cook's "Monetary Reform and How a National Monetary System Should Work" http://www.globalresearch.ca/index.php?context=va&aid=5615 or C. H. Douglas' "Social Credit" very well explained by Louis Even in his "In This Age of Plenty" http://www.michaeljournal.org/plenty.htm
While it is clear that when a state actually starts printing money it will by necessity have to become a protectionist one ("The New Face of Protectionism" - http://www.nytimes.com/2009/09/02/opinion/02iht-edprice.html), this may be necessary until we finally "grow up". You will also hear "Bankers and their apologists have always argued that any program of publicly-generated credit would cause inflation. This is nothing but propaganda."