CAMBRIDGE – Jeden pes během finanční krize možná štěkal, ale nekousal: protekcionismus. Navzdory hlasitému povyku kolem něj vlády ve skutečnosti na dovozy uvalily pozoruhodně málo obchodních bariér. Světová ekonomika zůstává tak otevřená, jak byla před propuknutím krize.

Ochranářství v dobách ekonomického ohrožení obvykle vzkvétá. Tváří v tvář ekonomickému úpadku a vzrůstající nezaměstnanosti budou vlády mnohem spíš naslouchat domácím nátlakovým skupinám než lpět na svých mezinárodních závazcích.

Jak zjistil už John Maynard Keynes, obchodní restrikce mohou během ekonomických recesí chránit zaměstnanost anebo ji vytvářet. Co však může být za krajních podmínek výhodné pro konkrétní zemi, může být nesmírně škodlivé pro světovou ekonomiku. Když všichni zvýší obchodní bariéry, objem obchodu se zřítí. Nevydělá na tom nikdo. Právě proto zničující přetahovaná v obchodní politice během 30. let 20. století významně zostřila Velkou hospodářskou krizi.

Řada lidí běduje, že dnes dochází k čemusi podobnému, byť v menším měřítku. V popředí je uskupení nazvané Global Trade Alert (GTA), které rozezvučelo sirény na poplach proti tomu, co označuje za „molocha protekcionismu“. Nejčerstvější zpráva GTA uvádí celých 192 jednotlivých ochranářských zásahů uskutečněných od listopadu 2008, přičemž nejčastějším terčem je Čína. Tento počet byl široce citován ve finančním tisku. Jako nominální hodnota vyvolává dojem, že vlády bezmála odstoupily od svých závazků vůči Světové obchodní organizaci a multilaterálnímu obchodnímu režimu.

Pohlédnete-li na ta čísla ale zevrubněji, najdete mnohem míň důvodů ke znepokojení. Jen nemnohá z oněch 192 opatření jsou ve skutečnosti víc než pouhá mrzutost. Nejobvyklejší jsou mezi nimi nepřímé (a často nezáměrné) důsledky finančních záchran, do nichž se vlády postily v důsledku krize. Nejčastěji postiženým sektorem je finančnictví.

Navíc ani nevíme, zda jsou tato čísla ve srovnání s předkrizovými trendy neobvykle vysoká. Zpráva GTA nám sice říká, kolik opatření bylo zavedeno od listopadu 2008, ale o odpovídajících číslech před tímto obdobím neprozrazuje nic. Nemáme-li měřítko pro komparativní posouzení, vlastně vůbec netušíme, zda je 192 „ochranářských“ opatření hodně anebo málo.

A co nedávná cla uvalená Spojenými státy na čínské pneumatiky? Rozhodnutí prezidenta Baracka Obamy zavést vysoká cla (pro první rok stanovená na 35 %) v reakci na výnos Komise USA pro mezinárodní obchod (USITC), jehož se domáhaly americké odbory, se všeobecně vytýkalo, že rozdmýchává plameny protekcionismu.

Tento případ se ovšem snadno zveličuje. Toto clo je plně v souladu se zvláštním ujednáním dojednaným při vstupu Číny do WTO, které USA umožňuje zavádět přechodná ochranná opatření, když čínský vývoz „naruší“ trhy. Cla, která Obama zavedl, byla výrazně pod hranicí toho, co USITC požadovala. A každopádně toto opatření postihuje méně než 0,3 % čínských vývozů do USA.

Skutečnost je taková, že mezinárodní obchodní režim svou nejtěžší zkouškou od Velké hospodářské krize prošel na výbornou. Ekonomové zaměření na obchod, kteří si stěžují na drobné případy protekcionismu, připomínají děcko fňukající nad tím, že se mu při zemětřesení, které zabilo tisíce lidí, rozbila hračka.

Pozoruhodnou odolnost obchodního režimu vysvětlují tři věci: ideje, politika a instituce.

Ekonomům se nesmírně úspěšně daří předávat své poselství tvůrcům politik – třebaže obyčejní lidé na dovozy stále hledí se značnou podezřívavostí. V ničem se to nezračí líp než v tom, jak se „ochrana“ a „protekcionismus“ staly vysmívanými pojmy. Vždyť od vlád se obecně očekává, že budou své občany chránit. Jenže když zmíníte, že se přikláníte k ochraně před dovozem, ocitnete se v těsném pytli s Reedem Smootem a Willisem C. Hawleym, autory návrhu nechvalně proslulého amerického celního zákona z roku 1930.

Myšlení ekonomů by ale mnoho nezmohlo bez významných změn v základech struktury politických zájmů ve prospěch otevřeného obchodu. Na každého zaměstnance a firmu, jež negativně postihne importovaná konkurence, připadá přinejmenším jeden zaměstnanec a firma těžící prospěch z přístupu na zahraniční trhy.

Druhá skupina je čím dál hlasitější a mocnější a často ji zastupují velké nadnárodní korporace. Paul Blustein ve své poslední knize popisuje, jak bývalý indický ministr obchodu kdysi požádal svůj americký protějšek, aby mu přinesl fotografii amerického farmáře: „Vlastně jsem nikdy žádného neviděl,“ vtipkoval ministr. „Viděl jsem jen americké konglomeráty přestrojené za farmáře.“

Relativní poddajnost běžných pracujících v otázkách obchodu je ale v posledku nutné připsat něčemu naprosto jinému: záchranným sítím zbudovaným sociálním státem. Moderní průmyslové společnosti mají širokou paletu ochranných sociálních opatření – dávky v nezaměstnanosti, rekvalifikační pomoc a jiné nástroje na trhu práce a dále zdravotní pojištění a podporu rodin –, které zmírňují poptávku po hrubějších formách ochrany.

Sociální stát a otevřená ekonomika jsou dvě strany téže mince. Jestliže se svět během krize nepropadl do propasti protekcionismu, jak se mu přihodilo ve 30. letech 20. století, do velké míry se o to zasloužily sociální programy, které by konzervativci a tržní fundamentalisté rádi dali do šrotu.

V bitvě proti obchodní ochraně jsme zvítězili – alespoň prozatím. Než si však dáme pohov, nezapomeňme, že jsme se doposud nevyrovnali s hlavní výzvou, na niž světová ekonomika narazí, až krize poleví: s nevyhnutelným střetem mezi nutností Číny vyrábět stále rostoucí množství průmyslového zboží a nutností Ameriky hospodařit s nižším deficitem běžného účtu. O tom, že by už tvůrci politik byli nachystaní tuto vážnou hrozbu řešit, bohužel svědčí jen máloco.

Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč