CAMBRIDGE – Koncem srpna se odehrálo něco, co jsem se domníval, že nikdy v životě nespatřím. Přední tvůrce politik v angloamerické říši finančnictví vystoupil na podporu Tobinovy daně, globální daně z finančních transakcí.

Zmíněným funkcionářem byl Adair Turner, šéf britského Úřadu pro finanční služby (FSA), hlavního orgánu finanční regulace v zemi. Turner vyjádřil znepokojení nad velikostí finančního sektoru a jeho zhusta nemravnými výšemi kompenzací a řekl, že se domnívá, že globální daň z finančních transakcí by mohla přispět k potlačení obojího.

V dobách před zhroucením podřadných hypoték by takové prohlášení bylo nepředstavitelné. Teď je ovšem známkou toho, jak dalece se situace proměnila.

Představu takové daně poprvé v 70. letech nadnesl James Tobin, ekonom poctěný Nobelovou cenou, který proslul výzvou k „nasypání trochy písku do soukolí mezinárodních financí“. Tobina znepokojovaly přílišné fluktuace směnných kurzů. Tvrdil, že zdaněním krátkodobých pohybů peněz v různých měnách a mimo tyto měny by se zbrzdila spekulace a vytvořil by se manévrovací prostor pro řízení domácí makroekonomiky.

Myšlenka se od té doby stala miláčkem široké škály nevládních organizací a nátlakových skupin, které v ní spatřují dvojí požehnání, neboť by usměrnila finančnictví a vynesla pořádnou sumu příjmů na hýčkané účely – zahraniční pomoc, vakcinaci, zelené technologie a tak dále. Osvojili si ji rovněž někteří francouzští (předvídatelně!) a jiní lídři z kontinentální Evropy. Avšak dokud se o této myšlence nezmínil Turner, nenašli byste jediného významného činitele tvorby politik ve Spojených státech či Velké Británii, dvou předních světových centrech globálního finančnictví, který by pro ni našel vlídné slovo.

Krása Tobinovy daně spočívá v tom, že by brzdila krátkodobé spekulace, aniž by měla valnější negativní účinek na dlouhodobá mezinárodně investiční rozhodnutí. Vezměme si například daň ve výši 0,25 % uvalenou na veškeré přeshraniční finanční transakce. Taková daň by okamžitě skoncovala s denním obchodováním, které probíhá v honbě za mnohem nižšími maržemi, a také s dlouhodobějšími obchody zacílenými na zužitkování nepatrných rozdílů mezi trhy.

Ekonomická aktivita tohoto druhu je pochybné společenské hodnoty, a přece odčerpává zdroje, ve smyslu lidských schopností, výpočetního výkonu a dluhu. Zániku takových obchodní praktik bychom tedy neměli litovat.

Investory s dlouhodobějšími vyhlídkami, kteří usilují o zisk významnějších výnosů, by přitom tato daň příliš neodrazovala. Kapitál by tedy dlouhodobě stále plynul správným směrem. Tobinova daň by rovněž nikterak nestála v cestě finančním trhům trestajícím vlády, které hrubě kazí řízení svých ekonomik.

Navíc je nepopiratelné, že by taková daň vynesla značné množství peněz. Odhady příjmů z nízkého zdanění mezinárodních měnových transakcí se pohybují ve stovkách miliard dolarů ročně. Výnosy by byly ještě vyšší, kdyby se základna rozšířila, jak naznačil Turner, na veškeré globální finanční transakce. Ať už by byla konkrétní částka jakákoli, s jistotou můžeme říct, že jde o obrovská čísla – větší než třeba toky zahraniční pomoci či jakýkoli soudný odhad přínosů, které by vzešly z dokončení současného kola obchodních jednání započatého v Dauhá.

Jak se dalo očekávat, Turner se dostal pod palbu kritiky bankéřů z londýnské City a britského ministerstva financí. Většina této kritiky ale úplně míjí cíl. Tobinova daň by prý zvýšila cenu krátkodobých financí, argumentovali někteří a nějak jim uniklo, že právě to je účelem Tobinovy daně.

Jiní tvrdili, že taková daň se nedokáže vypořádat s fundamentálními problémy pobídek na finančních trzích, jako bychom k dosažení takového cíle měli nějaký účinný a prověřený prostředek. Ohrozila by úlohu Londýna coby finančního centra, zněly stížnosti, jako by vznesený návrh neměl platit globálně, ale jen v Londýně. Lze se jí snadno vyhnout, když se spolehnete na bankovní střediska v daňových rájích, poukázali někteří, jako by na tuto obtíž nenarážely všechny finanční regulace.

Každopádně, jak podotkl Dean Baker z washingtonského Centra pro ekonomický a politický výzkum (CEPR), existuje řada vynalézavých způsobů jak zajistit, aby uniknout Tobinově dani bylo těžší. Představme si, říká, že pracovníci ve finančnictví, kteří nahlásí, že jejich šéf podvádí, dostanou bonus ve výši 10 % příjmů, které vláda vybere. To by byla dost značná pobídka k samokontrole.

S dlouhodobějšími pokřiveními na finančních trzích ovšem Tobinova daň nepomůže. Americko-čínské obchodní nerovnováze by daň nezabránila. Nepředešla by ani tomu, že se globální nadbytek úspor proměnil v tikající bombu pod světovým hospodářstvím. Evropské ani jiné státy by neochránila před nasáknutím toxických hypotečních aktiv vyvážených z USA. A neodradila by vlády odhodlané prosazovat neudržitelné měnové a fiskální politiky financované z externích půjček.

K řešení všech těchto problémů budeme potřebovat jiná makroekonomická a finanční opatření. Tobinova daň je ale vhodná jako první krok, chceme-li se zřetelně vyjádřit ke společenské hodnotě kasina známého jako globální finančnictví.

Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč