CAMBRIDGE ­– Kapitalismus se zmítá v bolestech své nejtěžší krize za posledních mnoho desetiletí. Kombinace hluboké recese, globálních ekonomických zmatků a faktického zestátnění rozsáhlých částí finančního sektoru v nejrozvinutějších ekonomikách světa hluboce narušila rovnováhu mezi trhy a státy. Lze se jen dohadovat, kde se nastolí rovnováha nová.

Ti, kdo předpovídají zánik kapitalismu, se však musí srovnat s jedním důležitým historickým faktem: totiž že kapitalismus má téměř neomezenou schopnost sebetransformace. Díky své tvárnosti překonal v průběhu staletí periodické krize a přežil veškeré kritiky, Karlem Marxem počínaje. Skutečná otázka tedy nezní, zda kapitalismus dokáže přežít – dokáže –, nýbrž zda nejvyšší světoví představitelé prokážou vůdcovské schopnosti potřebné k tomu, aby ho po překonání současných nesnází posunuli do další fáze.

V uvolňování kolektivní energie lidských společenství se kapitalismu nic nevyrovná. Proto jsou všechny prosperující společnosti kapitalistické v širším významu tohoto slova: organizují se kolem soukromého majetku a umožňují trhům hrát významnější roli při alokaci zdrojů a stanovování ekonomických odměn. Zádrhel spočívá v tom, že ani vlastnická práva, ani trhy nemohou samy o sobě fungovat. Vyžadují podporu dalších společenských institucí.

Majetková práva se tedy opírají o soudy a vymáhání zákona, zatímco trhy jsou závislé na regulačních orgánech, které drží na uzdě zneužívání a napravují jejich selhání. Na politické úrovni vyžaduje kapitalismus kompenzační a transferové mechanismy, které činí jeho výsledky přijatelnými. Jak současná krize znovu ukázala, neobejde se kapitalismus bez stabilizačních opatření, jako jsou věřitel poslední instance nebo proticyklická fiskální politika. Jinými slovy není kapitalismus sebetvořivý, sebeudržitelný, seberegulující se ani sebestabilizující se.

Dějiny kapitalismu jsou procesem osvojování a opětovného osvojování si těchto ponaučení. Idealizovaná tržní společnost Adama Smitha nevyžadovala o mnoho více než „stát jako nočního hlídače“. K zajištění dělby práce nepotřebovaly vlády nic jiného než vymáhat majetková práva, udržovat mír a vybírat několik málo daní, z nichž poté financovaly omezený počet veřejných statků.

Na počátku dvacátého století vládla kapitalismu úzká vize veřejných institucí potřebných k jeho udržení. Skutečný vliv státu tuto koncepci mnohdy přesahoval (třeba v případě zavedení starobních důchodů v Německu v roce 1889 Bismarckem). Vlády však i nadále chápaly svou ekonomickou roli jako omezenou.

Měnit se to začalo až v době, kdy se společnosti demokratizovaly a odborové i jiné skupiny začaly mobilizovat proti tomu, co vnímaly jako kapitalistickou svévoli. Ve Spojených státech se do popředí dostala antimonopolní politika. A v chaosu po velké hospodářské krizi začala být všeobecně uznávána užitečnost aktivistické monetární a fiskální politiky.

Podíl veřejných výdajů na národním důchodu v dnešních průmyslových zemích rychle rostl, z průměrných bezmála 10% na konci devatenáctého století na více než 20% krátce před druhou světovou válkou. Po válce pak většina zemí vybudovala propracované sociální státy, v nichž se veřejný sektor v průměru rozrostl na více než 40% národního důchodu.

Tento model „smíšené ekonomiky“ byl vrcholným výdobytkem dvacátého století. Nová rovnováha mezi státem a trhem, kterou tento model nastolil, vytvořila v rozvinutých ekonomikách podmínky pro období nevídané sociální soudržnosti, stability a prosperity, jež trvalo až do poloviny 70. let.

Od 80. let se tento model začal drolit a nyní se zdá, že se zcela rozpadl. Důvod lze shrnout do jediného slova: globalizace.

Poválečná smíšená ekonomika byla vybudována a fungovala na úrovni národních států a vyžadovala potlačení ekonomiky mezinárodní. Režim Bretton Woods-GATT předpokládal „mělkou“ formu mezinárodní hospodářské integrace zahrnující kontrolu mezinárodních kapitálových toků, kterou Keynes a jeho současníci pokládali za klíčovou podmínku řízení domácí ekonomiky. Od jednotlivých zemí se vyžadovala pouze omezená liberalizace obchodu se spoustou výjimek u sociálně citlivých sektorů (zemědělství, textilní průmysl, služby). Pokud tyto země dodržovaly několik málo jednoduchých mezinárodních pravidel, mohly svobodně budovat vlastní verze národního kapitalismu.

Současná krize ukazuje, jak dalece jsme se tomuto modelu vzdálili. Především finanční globalizace rozmetala stará pravidla na kusy. Když se kapitalismus na čínský způsob spojil s kapitalismem na americký způsob, navíc s minimem bezpečnostních pojistek, vznikla třaskavá směs. Neexistovaly žádné ochranné mechanismy, které by bránily přesycení globální likviditou a později – v kombinaci se selháním regulačních orgánů v USA – nafouknutí a prasknutí obrovské realitní bubliny. Navíc neexistovaly žádné mezinárodní zátarasy, jež by krizi znemožnily rozšířit se z epicentra.

Ponaučení nezní tak, že kapitalismus je mrtvý. Zní tak, že ho musíme přetvořit pro potřeby nového století, v němž jsou síly ekonomické globalizace daleko větší než dříve. Stejně jako se Smithův minimalistický kapitalismus proměnil v Keynesovu smíšenou ekonomiku, musíme se zamyslet nad přechodem z národní verze smíšené ekonomiky na její globální obdobu.

To znamená představit si lepší rovnováhu mezi trhy a jejich podpůrnými institucemi na globální úrovni. V některých případech to bude vyžadovat rozšíření institucí z národních států na celosvětovou úroveň a posílení globálního řízení. Jindy to bude znamenat zabránění trhům v expanzi nad rámec institucí, které musí zůstat národní. Správný přístup se bude lišit podle skupin zemí a problémových oblastí.

Vyprojektování nového kapitalismu nebude snadné. Dějiny jsou však na naší straně: kapitalismus drží při životě skutečnost, že je téměř nekonečně tvárný.

Copyright: Project Syndicate, 2009.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.