Roads to Prosperity
Zánik globalizačního konsenzu
Dani Rodrik
|
|
|
|
CAMBRIDGE – Světová ekonomika už jednou zhroucení globalizace zažila. Éra zlatého standardu, typická volným pohybem kapitálu a otevřeným obchodováním, v roce 1914 znenadání skončila a po první světové válce ji už nešlo vzkřísit. Budeme co nevidět svědky podobného globálního hospodářského kolapsu?
Nejde o fantaskní otázku. Přestože ekonomická globalizace ve vyspělých zemích umožnila bezprecedentní úrovně prosperity a pro stovky milionů chudých dělníků v Číně a jinde v Asii je požehnáním, opírá se o vratké pilíře. Na rozdíl od národních trhů, podporovaných obvykle domácími regulačními a politickými institucemi, globální trhy jsou jen „mělce ukotvené“. Neexistuje žádný globální protikartelový orgán, věřitel poslední záchrany, regulační orgán, záchranná sociální síť a samozřejmě ani globální demokracie. Jinými slovy, globální trhy trpí slabou správou, a tedy chabou všeobecnou legitimitou.
Nedávné události zvýšily naléhavost, s níž se o těchto otázkách diskutuje. Prezidentská předvolební kampaň ve Spojených státech upozornila na chatrnost podpory otevřeného obchodu v nejmocnějším státě planety. Krize podřadných hypoték doložila, jak nedostatečnost mezinárodní spolupráce a regulace může zjitřovat křehkost, která je vlastní finančním trhům. Vzestup cen potravin odhalil negativa vzájemné hospodářské závislosti bez globálních programů transferů a kompenzací.
Stoupající ceny ropy zároveň zvýšily přepravní náklady, což vede analytiky k úvahám nad tím, zda se chýlí ke konci éra outsourcingu. A to tu pořád ještě je vynořující se katastrofa změny klimatu, což je dost možná nejvážnější hrozba, jíž kdy svět čelil.
Jestliže je tedy globalizace v nebezpečí, kdo jsou její skuteční nepřátelé? Byly doby, kdy se globální elity utěšovaly myšlenkou, že opozici vůči světovému obchodnímu režimu tvoří násilní anarchisté, vypočítaví zastánci protekcionismu, odboráři a neznalá, leč idealistická mládež. Samy sebe přitom považovaly za skutečné nositele pokroku, protože si uvědomovaly, že zajištění a prohlubování globalizace je nejlepším lékem na chudobu a ztrátu bezpečí.
Tento sebejistý přístup se ale téměř vytratil a vystřídaly jej pochyby, otázky a skepse. Pryč jsou násilné pouliční protesty a masová hnutí proti globalizaci. Dnes do zpravodajství proniká spíš narůstající seznam ekonomů středního proudu, kteří pochybují nad údajně nedostižnými přínosy globalizace.
Máme tu Paula Samuelsona, autora význačné poválečné učebnice ekonomie, který kolegům připomíná, že čínské zisky z globalizace zřejmě půjdou na úkor USA, Paula Krugmana, dnešního nejpřednějšího teoretika mezinárodního obchodu, který tvrdí, že obchod s nízkopříjmovými zeměmi už není tak malý, aby neměl vliv na nerovnost, Alana Blindera, někdejšího místopředsedu Federálního rezervního systému USA, který se obává, že mezinárodní outsourcing způsobí nevídané narušení amerických pracovních sil, Martina Wolfa, komentátora listu Financial Times a jednoho z nejvýřečnějších zastánců globalizace, který se rozepisuje o svém zklamání z toho, jak dopadá finanční globalizace a Larryho Summerse, šéfa ministerstva financí USA a „pana Globalizace“ Clintonovy vlády, který přemítá o rizicích negativního soupeření v oblasti národních regulací a o potřebě mezinárodních pracovních norem.
Tyto obavy se sice stěží vyrovnají frontálnímu útoku kritiků, jako je ekonom oceněný Nobelovou cenou Joseph Stiglitz, přestavují ovšem pozoruhodnou proměnu myšlenkového prostředí. Navíc i ti, komu nadšení nedochází, se často úporně přou o směr, jímž by globalizaci rádi viděli se ubírat.
V přední linii se pohybují například Jagdish Bhagwati, význačný zastánce volného obchodu, a Fred Bergsten, ředitel Petersonova ústavu pro mezinárodní ekonomiku, který je globalizaci nakloněn, a oba tvrdí, že kritici nesmírně zveličují zápory globalizace a nedoceňují její klady. Avšak jejich debaty o opodstatněnosti regionálních obchodních dohod – Bergsten pro, Bhagwati proti – jsou stejně vášnivé jako jejich nesouhlas s výše zmíněnými autory.
Žádný z těchto myslitelů samozřejmě není proti globalizaci. Nechtějí zvrátit globalizaci, nýbrž vytvořit nové instituce a kompenzační mechanismy – jak doma, tak mezinárodně –, s nimiž bude globalizace efektivnější, spravedlivější a udržitelnější. Politické přístupy, které navrhují, jsou často vágní (pokud vůbec nějaké uvádějí) a vzbuzují chatrný konsenzus. Střety ohledně globalizace se však zřetelně přenesly z ulic do komentářů ve finančních tiskovinách a za řečniště think tanků hlavního proudu.
Jde o důležitý fakt, který fandové globalizace musí pochopit, neboť se často chovají, jako by „druhou stranu“ stále tvořili ochranáři a anarchisté. Dnes už otázka nezní: „Jsi pro globalizaci, anebo proti?“ Otázkou je: „Jaká by měla být pravidla globalizace?“ Skutečnými nesouhlasícími partnery fanoušků dnes už nejsou mladí lidé metající kameny, ale jejich kolegové mezi mysliteli.
První tři desítky let po roce 1945 se řídily brettonwoodským konsenzem – mělkým multilateralismem, který tvůrcům politik umožňoval zaměřovat se na domácí sociální a zaměstnanostní potřeby a zároveň dal globálnímu obchodu možnost se zotavit a vzkvétat. Tento režim byl v 80. a 90. letech nahrazen programem hlubší liberalizace a hospodářské integrace.
Tento model, jak jsme zjistili, je neudržitelný. Má-li globalizace přežít, bude potřebovat nový myšlenkový konsenzus, o který se opře. Světová ekonomika zoufale čeká na svého nového Keynese.
Dani Rodrik, profesor politické ekonomie na Škole státní správy Johna F. Kennedyho Harvardovy univerzity, je prvním nositelem Ceny Alberta O. Hirschmana udělované organizací Social Science Research Council. Jeho poslední knihou je One Economics, Many Recipes (Jedna ekonomika, mnoho receptů) s podtitulem Globalizace, instituce a hospodářský růst.
Copyright: Project Syndicate, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč
You might also like to read more from Dani Rodrik or return to our home page.
|
|
Spock 10:33 07 Jun 09
"Global lender of last resort", World Bank, IMF. "Global regulator", WTO, ICC. "Global safety nets", IMF, World Bank. "Global democracy", U.N. Granted, these institutions do not hold much weight to enforce their decisions, but they are steps to creating a global socio-economic system capable of regulating and sustaining globalization.