CAMBRIDGE – Jak globalizace přeskupuje po celém světě bohatství a příležitosti? Je převážně pozitivní silou, která umožňuje chudým státům vybřednout z chudoby účastí na globálních trzích? Anebo vytváří obrovské příležitosti pouze pro malou menšinu?

Abychom na tyto otázky odpověděli, nemusíme se dívat dál než na fotbal. Od doby, kdy evropské kluby uvolnily omezení počtu zahraničních hráčů, se tato hra stala vskutku globální. Zejména afričtí fotbalisté začali být všudypřítomní a postupně nahradili obvyklé zástupy Brazilců a Argentinců. Zahraniční přítomnost ve fotbale skutečně převyšuje vše, čeho jsme svědky v jiných oblastech mezinárodního obchodu.

Arsenal Londýn, který momentálně vede anglickou Premier League, obvykle nemá v základní sestavě jediného britského fotbalistu. A angličtí hráči na soupiskách čtyř anglických týmů, které nedávno postoupily do osmifinále Ligy mistrů, by dohromady nestačili ani na vytvoření jediného týmu.

Není pochyb o tom, že zahraniční hráči zvyšují kvalitu hry v evropských klubových soutěžích. Bez útočníků, jako jsou Didier Drogba z Pobřeží Slonoviny (Chelsea) nebo Samuel Eto’o z Kamerunu (Barcelona), by evropská fotbalová scéna nebyla ani z poloviny tak vzrušující. Rovněž přínosnost pro africké talenty je dobře patrná. Afričtí fotbalisté mohou prodejem svých schopností v Evropě vydělat mnohem více peněz – a nemusí přitom hrát jen ve špičkových klubech Premier League nebo španělské Primera División, nýbrž i v bezpočtu novozbohatlických klubů v Rusku, na Ukrajině nebo v Turecku.

Pravdou je, že mezinárodní mobilita fotbalistů prohloubila příjmovou propast mezi hvězdami, jako jsou Drogba a Eto’o, a jejich krajany doma. Takový už je úděl globalizace: zvýšené globální ekonomické příležitosti vedou k větším nerovnostem mezi těmi, kdo mají schopnosti nebo štěstí, aby jich využili, a těmi, kdo je postrádají. Tento typ nerovnosti však nemusí být nutně špatný. Někteří lidé se díky němu mají lépe, aniž by se jiní měli hůře.

Fotbalovým nadšencům však neleží na srdci jen klub, ale i země, a zde jsou důsledky globální mobility talentů méně přímočaré. Mnozí lidé se obávají, že dostupnost zahraničních hráčů poškozuje kvalitu reprezentačních týmů. Proč investovat do rozvoje místních talentů, pokud si můžete najmout talenty ze zahraničí?

Také tento argument lze dobře demonstrovat na příkladu Anglie. Ta nepostoupila na letní mistrovství Evropy a řada lidí to přisuzuje převaze zahraničních hráčů v anglických klubech. Chystá se i rozsáhlejší protiopatření. Sepp Blatter, prezident FIFA, což je globální fotbalový řídící orgán, prosazuje plán omezení počtu zahraničních hráčů, které by kluby směly mít na hřišti, na pět.

Dopad globalizace fotbalu na africké státy se zdá být právě opačný. Na jedné straně zvýšila globalizace kvalitu mnoha afrických reprezentačních týmů v porovnání s evropskými reprezentacemi, neboť země jako Kamerun a Pobřeží Slonoviny dnes mohou sestavit národní mužstva ze špičkových fotbalistů evropských týmů. Na druhé straně globalizace pravděpodobně snížila kvalitu afrických domácích lig v porovnání s ligami evropskými.

Bydlíte-li v Yaoundé, pak pro vás pokles kvality domácí ligy nemusí představovat žádný zvláštní problém, pokud si můžete dovolit kabelové připojení, díky němuž si naladíte anglickou Premier League. V opačném případě máte právo cítit, že vás globalizace nechala na holičkách.

Mistrovství Afriky, které se letos v lednu a únoru konalo v Ghaně, odhalilo obousměrnou provázanost, již globalizace fotbalu vytvořila. Řada evropských klubů zůstala bez svých hvězd, které byly povolány k reprezentačním povinnostem. Afričtí fotbalisté si zase stěžovali, že jejich absence v Evropě snížila jejich komerční příležitosti během klíčové fáze ligových bojů.

Nejvýznamnějším ponaučením, které mistrovství Afriky odhalilo, je však poznatek, že úspěch slaví ty státy, které dokážou skloubit příležitosti dané globalizací se silnými domácími základy. Vítězem turnaje se totiž nestal Kamerun, Pobřeží Slonoviny ani žádný jiný tým nabitý hvězdami z evropských lig, nýbrž Egypt, na jehož (třiadvacetičlenné) soupisce figurovali jen čtyři fotbalisté hrající v Evropě.

Naproti tomu za Kamerun, který ve finále podlehl Egyptu, hrál jediný fotbalista z domácího klubu a 20 fotbalistů z klubů evropských. Evropané, kteří finále sledovali, zřejmě znali jen málo egyptských hráčů, avšak Egypt byl přesto mnohem lepší a zasloužil si vyhrát. Navíc to nebyla náhoda: Egypt je na mistrovství Afriky setrvale nejúspěšnějším národním týmem a v minulosti již tento turnaj pětkrát vyhrál.

Ponaučením tedy není, že přijmout globalizovaný fotbal za svůj je špatné. Pokud by bylo klíčem k egyptskému úspěchu právě to, pak by si dobře vedl i Súdán, jenž nemá v Evropě žádné hráče. Súdán (spolu s Beninem) však patřil k nejméně úspěšným týmům na turnaji, když prohrál všechna tři svá utkání.

Skutečné ponaučení zní, že plné využití výhod globalizace vyžaduje rozvoj domácích kapacit v kombinaci s mezinárodními vazbami. Tím, co odlišuje Egypt od ostatních, je skutečnost, že má silnou domácí ligu, která podporuje hloubku talentu a soudržnost národního týmu.

S vítězi globalizace v jiných oblastech je to stejné. Číny a Indie tohoto světa se od ostatních liší tím, že se sice vystavily globalizačním silám, ale zároveň těchto sil využily k posílení domácích kapacit. Výhody globalizace sklízejí ti, kdo se pečlivě připraví.

Copyright: Project Syndicate, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.