ABÚ ZABÍ – Vytvořili jsme onlinový svět, jehož nedozírnost přesahuje naše chápání. Abychom získali měřítko jeho velikosti, zkusme si představit toto: v roce 2012 vytvořil nový systém internetových adres IPv6 více než 340 bilionů bilionů bilionů (3,4 x 1038) adres – tedy přibližně 4,8 x 1028 adres pro každého člověka na zeměkouli. To by mělo stačit na obsloužení pěti miliard zařízení, která se v současné době připojují k internetu, a 22 miliard zařízení, jež se podle prognóz budou používat do roku 2020.
Obtížnou součástí této exploze konektivity není budování kapacit, nýbrž otázka, jak by se měly spravovat. Musíme si odpovědět na hluboké otázky týkající se našeho způsobu života. Měl by být každý člověk trvale ke všemu připojený? Kdo vlastní která data a jak by se měly informace zpřístupňovat veřejnosti? Může se a mělo by se využívání dat regulovat, a pokud ano, jak? A jakou roli by při řešení těchto záležitostí měla hrát vláda, firmy a obyčejní uživatelé internetu?
Tyto otázky již nelze ignorovat. S rozšiřováním virtuálního světa přibývá také případů porušování důvěry a zneužívání osobních údajů. Sledování posílilo neklid – a dokonce i paranoiu – veřejnosti ve vztahu ke státním agenturám. Soukromé firmy obchodující s osobními daty podnítily vznik hnutí za „návrat soukromí“. Jak poznamenal jeden delegát během nedávné debaty Světového ekonomického fóra: „Čím propojenějšími jsme se stali, tím větší části soukromí jsme se vzdali.“
ABÚ ZABÍ – Vytvořili jsme onlinový svět, jehož nedozírnost přesahuje naše chápání. Abychom získali měřítko jeho velikosti, zkusme si představit toto: v roce 2012 vytvořil nový systém internetových adres IPv6 více než 340 bilionů bilionů bilionů (3,4 x 1038) adres – tedy přibližně 4,8 x 1028 adres pro každého člověka na zeměkouli. To by mělo stačit na obsloužení pěti miliard zařízení, která se v současné době připojují k internetu, a 22 miliard zařízení, jež se podle prognóz budou používat do roku 2020.
Obtížnou součástí této exploze konektivity není budování kapacit, nýbrž otázka, jak by se měly spravovat. Musíme si odpovědět na hluboké otázky týkající se našeho způsobu života. Měl by být každý člověk trvale ke všemu připojený? Kdo vlastní která data a jak by se měly informace zpřístupňovat veřejnosti? Může se a mělo by se využívání dat regulovat, a pokud ano, jak? A jakou roli by při řešení těchto záležitostí měla hrát vláda, firmy a obyčejní uživatelé internetu?
Tyto otázky již nelze ignorovat. S rozšiřováním virtuálního světa přibývá také případů porušování důvěry a zneužívání osobních údajů. Sledování posílilo neklid – a dokonce i paranoiu – veřejnosti ve vztahu ke státním agenturám. Soukromé firmy obchodující s osobními daty podnítily vznik hnutí za „návrat soukromí“. Jak poznamenal jeden delegát během nedávné debaty Světového ekonomického fóra: „Čím propojenějšími jsme se stali, tím větší části soukromí jsme se vzdali.“