The Statesmen's Debate
Jak přeuspořádat kapitalismus
Michel Rocard
|
|
|
|
PAŘÍŽ – Když se bez velkých příprav sejdou hlavy států 20 největších světových ekonomik, jak se nedávno stalo ve Washingtonu, je zřejmé, že současná globální krize je velmi vážná. Žádná velká rozhodnutí na schůzce nepadla a účastníci se omezili na výzvy ke zlepšení monitoringu a regulace finančních toků. Důležitější ovšem je, že se rovněž zavázali zahájit trvalý proces reformy světové finanční soustavy.
Ti, kdo snili o druhém Bretton Woods, byli samozřejmě zklamáni. Ani původní rámec Bretton Woods však nevznikl ze dne na den; konferenci z roku 1944 předcházela přípravná jednání trvající dva a půl roku, což je pravděpodobně minimální čas potřebný k rozhodování o tak závažných otázkách. Nedávný summit G-20 se přitom uskutečnil prakticky bez jakékoliv skutečné předběžné práce.
Nyní musíme vyřešit tři úkoly. Za prvé musí mezinárodní finanční soustava získat pevnou půdu pod nohama, aby se zcela nezhroutila. Za druhé jsou zapotřebí nová regulační opatření, jakmile systém ožije, protože zůstane-li ve stejné podobě, pouze vyvolá nové krize. Najít správnou směs nebude snadné. V uplynulém čtvrtstoletí zažíval svět každých pět let obrovskou finanční krizi a každá z nich měla podle všeho vlastní příčinu.
Třetím úkolem je zaměřit se na reálnou ekonomickou aktivitu, ukončit recesi, udržet růst a především reformovat kapitalistický systém tak, aby byl méně závislý na financích. Zapotřebí je podporovat dlouhodobé investice namísto krátkodobých zisků a produktivní práci namísto výdělků na papíře.
První úkol se už řeší. Ačkoliv však Spojené státy i některé evropské země urazily dlouhý kus cesty k obnově úvěrové schopnosti bank, možná to nebude stačit. Banky koneckonců potřebují dlužníky, má-li ekonomika znovu začít růst, avšak recese vede podnikatele ke snižování investic.
Druhý úkol zůstává otevřený. V otázce, jak opětovně regulovat finanční trhy, panují hluboké neshody kvůli bezpočtu tabu a obrovským zájmům, které jsou v sázce. Navíc nemůže existovat žádná rozsáhlá shoda, která nebude brát v úvahu vztah mezi financemi a reálnou ekonomikou.
Základním problémem při řešení třetího úkolu je pak zjištění, co přesně se v reálné ekonomice odehrává. Některé státy (Island a Maďarsko) očividně zbankrotovaly. Jiné (Dánsko, Španělsko a další) pouze čelí nebezpečné finanční situaci. Jejich finanční krize je hlavním důvodem jejich slabosti.
Všechny tyto problémy se řeší tak obtížně, protože tak dlouho hnisaly. Je stále zřejmější, že dnešní krize má kořeny v únoru 1971, kdy se americký prezident Richard Nixon rozhodl přetrhnout vazbu mezi dolarem a zlatem. Do té doby byl americký závazek udržovat zlatý standard základem globálního systému fixních měnových kurzů, který představoval jádro brettonwoodského rámce. V průběhu 27 let, kdy tento systém přetrvával, byl normou obrovský růst mezinárodního obchodu podpořený malými cenovými výkyvy, přičemž velké finanční krize neexistovaly.
Od té doby trpí mezinárodní finanční soustava vysokou volatilitou. Éra plovoucích měnových kurzů, jež následovala po skončení zlatého standardu, vyžadovala vývoj produktů, které dokážou ochránit mezinárodní obchod před cenovými výkyvy. To otevřelo cestu opcím, prodeji a nákupu úvěrů a derivátům všeho druhu.
Tyto inovace byly pokládány za technické úspěchy. Ceny byly (většinou) stabilizované, ale měly pomalý, i když setrvalý vzestupný trend. Trh s těmito finančními produkty se za 30 let rozrostl do té míry, že nabízel obrovské příležitosti k okamžitému zisku, což účastníky na trhu silně motivovalo k tomu, aby s nimi stále více koketovali.
Kapitalismus, který byl v letech 1945-1975 bezproblémový a úspěšný (trvalý vysoký růst, nízká nezaměstnanost a žádné finanční krize), během této doby oslábl. Akcionáři se prostřednictvím penzijních, investičních a arbitrážních (nebo hedgeových) fondů dobře zorganizovali a získali moc ve firmách z rozvinutých zemí. Na jejich nátlak se pak stále více procesů přesouvalo do zahraničí.
Reálné mzdy přestaly růst (v USA průměrná reálná mzda už 25 let stagnuje) a neustále se zvyšující podíl práceschopného obyvatelstva (momentálně je to zhruba 15%) zůstal bez stálého zaměstnání. Podíl mezd a příjmů na celkovém HDP začal všude klesat. V důsledku toho oslabila spotřeba, vzrostl počet nestálých pracovních míst a nezaměstnanost se přestala snižovat.
Za těchto okolností se vyšší střední třída v rozvinutých zemích začala stále více zaměřovat na kapitálové zisky, místo aby svou životní úroveň zlepšovala produktivní prací. To prohloubilo nerovnost a způsobilo, že moc nad celou ekonomikou získala málo regulovaná finanční soustava, která destabilizovala reálnou ekonomiku tím, že fatálně oslabila její schopnost reagovat na vnější šoky.
Dnešní krize znamená konec hospodářského růstu taženého pouze úvěry. Rozpletení smyčky, kterou kolem ekonomiky utáhl samolibý finanční sektor, však nějakou dobu potrvá. Dokonce stále neexistuje všeobecná shoda, že je to zapotřebí udělat. Schůzka skupiny G-20 nicméně otevřela cestu k diskusi o těchto zásadních otázkách. Dnešní recese bude dlouhá, ale každého přinutí přemýšlet o jejích prvotních příčinách.
Michel Rocard, bývalý francouzský premiér a lídr Socialistické strany, je poslancem Evropského parlamentu.
Copyright: Project Syndicate, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Michel Rocard or return to our home page.
|
|
