The Statesmen's Debate
Bezmocná moc evropské sociální demokracie
Michel Rocard
|
|
|
|
Na první pohled se zdá, že evropská sociální demokracie je v krizi. Sešup Gordona Browna ve Velké Británii, brutální šok z hospodářského poklesu ve Španělsku, těžkosti s obnovením vedoucí role socialistů ve Francii, kolaps středolevé koalice v Itálii a těžké půtky uvnitř německé SPD, to vše ukazuje na zdánlivou neschopnost sociální demokracie využít příležitosti, kterou by měla nabízet současná finanční krize, a začít uplatňovat větší vliv.
Současný výskyt a značná viditelnost těchto problémů jsou však méně významné, než se jeví. Přehmaty či neobratnost při vládnutí se neomezují pouze na levici: Belgii ochromuje hrozba rozpadu, Rakousko se stále snaží stmelit prapodivnou konzervativní koalici, Polsko usiluje o spolehlivé vyvážení řady svých zpátečnických impulzů a popularita francouzského prezidenta dosahuje rekordních minim.
Současnou nejistotu Evropy pomáhají vysvětlit dva faktory. Prvním je existence hospodářské a finanční krize, kterou překonáváme jen pomalu. Druhým je pak způsob, jímž o této krizi informují sdělovací prostředky. Domnívám se, že právě kombinace těchto dvou faktorů stojí v pozadí pocitu bezmoci, který dnes zachvacuje celou Evropu a jenž jako by charakterizoval zejména sociální demokracii.
Při informování o krizi kladla média příliš velký důraz pouze na finance, zatímco znatelnému zpomalování hospodářského růstu nevěnovala dostatečnou pozornost. Je to však hospodářské zpomalení, co snižuje odolnost všech rozvinutých zemí vůči finančním šokům pramenícím z problému špatných hypoték a smíšených úvěrových balíčků, které se následně používají k rozředění rizik spojených se špatnými hypotečními dluhy. Právě kombinace bankovní nejistoty, pomalého růstu a zvýšeného rizika podzaměstnanosti a příležitostného zaměstnávání způsobuje politickou slabost, která je dnes patrná ve Velké Británii, Španělsku, Itálii i jinde.
V tom tkví skutečný ideologický problém. Druhá polovina dvacátého století zažila vítězství tržní ekonomiky nad ekonomikou řízenou. Levice, která do té doby vzhlížela k Marxovi, ztratila orientaci. Dokonce i sociální demokracie, jež zejména ve Skandinávii fungovala jako výtečný regulátor kapitalismu, byla ve sporech mezi keynesiánci a monetaristy umlčena a v celém rozvinutém světě zvítězili monetaristé. Podle uznané moudrosti dneška jsou trhy bez ohledu na stav v optimální rovnováze, což znamená, že žádná vládní intervence či regulace by nebyla účinná ani žádoucí.
Současná krize je tvrdým trestem za tento nesmírný intelektuální omyl. Nejenže se úbytek dříve akceptovaných sociálních a finančních regulací odrazil ve všech rozvinutých zemích v posledních třiceti letech v relativním, leč významném poklesu mzdových příjmů vyjádřených procentem HDP – a tím i spotřebitelských výdajů –, ale záměrné odbourání kontrolních mechanismů zároveň umožňuje bankovnímu sektoru, aby si dělal, co se mu zlíbí. Soudě podle většiny zpráv ve sdělovacích prostředcích však lze souběžné krize špatných hypoték a úvěrových balíčků připsat výhradně „nemorálnosti“ bank a v žádném případě prý za ně nemůže systémové selhání.
Deregulace, privatizace, omezení veřejných služeb a přeorientace firemního managementu na výdělek, to vše jednoduše řečeno vyhovuje až příliš mnoha lidem. V důsledku toho bude politická bitva za opětovné zavedení konceptu obecného zájmu – pravidel a vyvažovacích mechanismů – dlouhá a tvrdá. A i když se to tolik neuznává, je rovněž zřejmé, že tato bitva bude mít převážně intelektuální ráz: je nutno vrátit legitimitu představě, že potřebujeme mít určitá základní pravidla a veřejné regulační orgány.
To by měl být úkol pro sociální demokraty – avšak právě zde je tlačí bota. My sociální demokraté již nemůžeme podobné bitvy svádět, poněvadž problém není jen ideologický, ale i kulturní. Sdělovací prostředky už nejsou komentátorem, nýbrž aktérem, který si pomocí obrazů uzurpoval politiku. Vybírají si – ať už náhodou, anebo úmyslně – pouze ty bitvy, které nabízejí nejefektnější podívanou: střety osobností, násilí a útisk, boje o národní identitu, případně hádky o morální a sexuální postoje. Technické spory o politické přístupy jsou pro současná média nezajímavé, protože pro ně existuje málo početné publikum.
Například francouzská Socialistická strana během příprav na nadcházející sjezd této realitě podlehla. Dnes už víme, že se budou konat mediální ohňostroje, ale o regulaci ekonomiky se bude hovořit málo. Totožný je i případ Španělska, kde schopná a uznávaná vláda naplno schytává důsledky finanční krize, která započala jinde. Místo aby se kabinet soustředil výlučně na krizi, nervózně se vrtí ve světle médií. Vše, co ohrožuje stabilitu vlády, prodává noviny a inzertní prostor a současně komplikuje jakékoliv řešení hlubších problémů.
Sečteno a podtrženo: systém, v němž se sdělovací prostředky chovají takto, vystavuje riziku nejen ekonomiku, ale i demokracii.
Michel Rocard, bývalý francouzský premiér a lídr Socialistické strany, je poslancem Evropského parlamentu.
Copyright: Project Syndicate, 2008.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
You might also like to read more from Michel Rocard or return to our home page.
|
|
