Nicolas Sarkozy vyhrál v květnu francouzské prezidentské volby částečně i proto, že pod svůj konzervativní prapor přilákal také významnou část stoupenců krajní pravice. Podpora Národní fronty totiž klesla přibližně z 15 na 10%, což tuto stranu značně oslabilo a posílilo tradiční francouzskou pravici.

Sarkozy uspěl díky tomu, že si osvojil témata národní identity a přistěhovalectví. V důsledku toho pokládali mnozí jeho kampaň za velmi vychýlenou doprava. Ve Francii i v celé Evropě lidé očekávali krajně konzervativní vládu na způsob administrativy amerického prezidenta George W. Bushe.

To byla chyba. Fakt, že Sarkozy přijal za svou tezi, podle níž se francouzská národní identita ocitla v ohrožení, a dal to do souvislosti s imigrací, z něj ještě nedělá neokonzervativce amerického střihu. Sarkozy se to rozhodl nejzřetelněji demonstrovat v oblasti zahraniční politiky.

Svou vládu vytvořil Sarkozy s vědomím, že francouzská zahraniční politika byla dlouho konsensuální. Klíčové zahraničněpolitické údy francouzského kabinetu proto přenechal levicovým politikům. Socialista Bernard Kouchner je ministrem zahraničních věcí, přičemž v minulosti působil jako socialistický ministr humanitárních věcí a náměstek ministra zdravotnictví.

Další levičák Jean-Pierre Jouyet má na starosti evropské záležitosti. Jean-Marie Bockel, socialistický starosta Mylhúz, je pak ministrem pro spolupráci a vztahy s frankofonním světem. A socialisté pronikli i do dalších složek Sarkozyho vlády. Fadéla Amaraová, manažerka jedné nevládní organizace hájící ženská práva, je státní tajemnicí pro řízení měst.

Sarkozyho druhou významnou iniciativou bylo opětovné oživení evropského projektu. Po ztroskotání návrhu evropské ústavy v roce 2005 nebylo ani zdaleka jasné, zda jsou vyjednávání, která by při zlepšování rozhodovacích mechanismů Evropské unie přinesla jen částečný pokrok, správnou cestou vpřed. Koneckonců nehrozila žádná bezprostřední kalamita a každý by pochopil, kdyby byl Sarkozy počkal ještě dva nebo tři roky a teprve poté riskoval svou reputaci oživováním myšlenky evropské ústavy.

Sarkozy však toto riziko podstoupil. A podařilo se mu přesvědčit i další čelní evropské představitele, aby přijali za svou „zjednodušenou ústavu“, po které volal. Konečný text ústavní smlouvy samozřejmě ještě není sepsán, ale úspěch se zdá možný, což by nejen zdokonalilo mechanismus EU, ale zároveň by to vyslalo signál euroskeptikům, zejména Britům a Polákům. Francie se nevzdala svého požadavku na „politickou“ Evropu, která je něčím více než pouhým jednotným trhem.

Sarkozyho třetí iniciativa přišla po rezignaci šéfa Mezinárodního měnového fondu. Tuto funkci obvykle obsazuje Evropan. Sarkozy všechny překvapil, když křeslo nabídl francouzskému socialistovi Dominiqueovi Strauss-Kahnovi, vskutku kompetentnímu muži, jenž se těší všeobecné úctě.

Strauss-Kahnova nominace byla také účinnou ranou ve vztahu k francouzské domácí politice, neboť slibuje oslabit socialistickou opozici. Ještě důležitější je, že Sarkozyho volba Strausse-Kahna je vyjádřením klíčového postoje v současných debatách o globální ekonomice. Sarkozy dává najevo, že je hospodářským „regulátorem“, nikoliv globálním liberálem přesvědčeným o tom, že dnešní rovnováha tržních sil je optimální, a žádná intervence tudíž není zapotřebí.

Také čtvrtá iniciativa se týkala zahraničních záležitostí: konkrétně osvobození šesti bulharských zdravotních sester uvězněných v Libyi na základě falešných obvinění, že úmyslně nakazily děti HIV/AIDS. Intenzivní vyjednávání s Libyí, především ze strany Evropy, probíhala déle než rok, ale nesetkala se s úspěchem, neboť libyjský vládce, plukovník Kaddáfí, účastníkům jednání nevěřil. Sarkozy to pochopil. A tím, že jako vyjednavačku vybral vlastní manželku, pomohl celý případ odblokovat.

Sarkozy se navíc snaží zintenzívnit spolupráci na rozvoji celé středozemní oblasti. Začal prezidentskou cestou do Alžíru a poté do Tripolisu, po níž následovaly ministerské cesty do Bejrútu. Zajištění rozvoje v této oblasti bude dlouhý a obtížný úkol, jehož je však potřeba se zhostit.

Příprava vlády na přechod do čela mezinárodních rozhovorů o klimatických změnách je dalším signálem, že Sarkozy má v úmyslu oživit Francii jako globální sílu.

Po relativní neživotnosti posledních let Jacquese Chiraka v prezidentském úřadu se do francouzské zahraniční politiky vrátila dynamika. To je vítaný vývoj a nejen pro Francii, neboť Sarkozyho aktivismus v sobě zároveň nese příslib zvýšení politického vlivu Evropy ve světě.

Copyright: Project Syndicate, 2007.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.