Ve chvíli, kdy toto píšu, už bezmála dva týdny na předměstích Paříže a dalších francouzských měst dochází k násilným střetům s policií a k zapalování aut, téměř tisícovky za noc. Proč se to děje? Jak daleko to může zajít?

Existence tisíců nezaměstnaných mladých lidí bez příjmů a bez kořenů, kteří nemají co na práci a svou snahu o uznání dokáží vyjádřit jen násilím, není výlučně francouzská. Všichni si pamatujeme výtržnosti ve Wattsu, Newarku a Detroitu ve Spojených státech v 60. letech 20. století a liverpoolské bouře ve Velké Británii na začátku 80. let a v dalších letech v Bradfordu, Oldhamu a Burnley. Francie před 20 lety už rovněž zažila nepokoje ve Vaux-en-Velin poblíž Lyonu. Je tedy třeba rozlišovat, co je společné mnoha vyspělým zemím a co je specifické pro Francii.

Všechny vyspělé ekonomiky prošly během posledních 30 let hlubokými změnami. Došli jsme od manažerského kapitalismu ke kapitalismu akciovému, od ekonomik s velkými dávkami státního dohledu k mnohem deregulovanějším trhům, od aktivních a expanzivních sociálních politik 60. a 70. let až k světu, kde se tyto výdaje neustále scvrkávají.

Ačkoli bohatství neustále přibývá – HDP se za posledních 50 let více než zdvojnásobil –, podíl mezd na celkové částce se o 10% snížil, třebaže miliony zámožných lidí dále zbohatly. To přineslo všude rozsáhlé zbídačení nejméně zvýhodněné části populace. V bohatých zemích se znovu objevila masová chudoba, o které se kolem roku 1980 zdálo, že byla vymýcena. Přístup ke kvalitnímu vzdělání a ještě víc na trh práce je čím dál větší měrou uzavřen pro mnoho mladých lidí, zejména pro ty, kdo pocházejí z chudých či neúplných rodin nebo z prostředí etnicky, jazykově či nábožensky menšinového.

Tito lidé se cítí odmítaní a zneuznaní. „Chtějí nás zničit, a proto my budeme ničit všechno kolem,“ je motto, jež nejlépe vystihuje jejich postoj. Ve všech zemích existují obrovská skrytá ložiska sociálního násilí.

Oproti tomuto společnému základu však Francie vykazuje některé podstatné osobité rysy. Zaprvé jde o demografii: posledních 50 let je míra porodnosti ve Francii mnohem vyšší než ve zbytku Evropy – 1,9 dítěte na jednu ženu, oproti evropskému průměru 1,6 a německé či španělské hladině 1,3.

V Německu je každá generace vstupující na trh práce menší než generace odcházející. Ve Francii naproti tomu každou generaci přichází na trh práce o 200 až 300 tisíc lidí víc, než jej opouští – a to nezahrnuje imigraci, která ač poslední dobou zpomaluje, přináší ohromný počet uchazečů o zaměstnání. Vzhledem k tomu, že slábne hospodářský růst, tento fakt znamená rostoucí nezaměstnanost.

Pak je tu geografie: silná urbánní koncentrace kolem francouzského hlavního města – v Paříži a na jejích předměstích žije téměř 20% obyvatelstva – je v Evropě ojedinělá. Prostý počet zmatených a dezorientovaných mladých lidí rozdrtil schopnost francouzského systému je integrovat – třebaže jeho schopnost je v tomto ohledu ve skutečnosti úžasná.

Vskutku, Francie svůj veřejný vzdělávací systém otevřela mimořádnou měrou, přičemž odmítá veškerá skupinová práva menšin, ale energicky hájí práva osobní, včetně plného přístupu ke všem sociálním službám bez ohledu na jazyk, náboženství či barvu pleti. Systém praská, ale jen kvůli mezím jeho absorpčních schopností, ne kvůli jeho stěžejním principům.

Za těchto okolností všichni francouzští politici už 20 let vědí, že Francie žije s narůstajícím rizikem, že by se ojedinělé incidenty mohly spojit v kritické množství násilí. Úkolem sociálních pracovníků a policie je tedy snažit se rychle a ohleduplně vyřešit každý jednotlivý incident, aby se tlumila revolta.

Co je potřeba dělat, se také dobře ví, a to už od doby, kdy před 20 lety nepartajní zpráva vytvořená nadstranickou skupinou starostů velkých měst vyjádřila jednohlasnou shodu ohledně opatření, která je nutné provést: účinná represe, vysoce rozvinutá sociální prevence, neustálá přítomnost lokální policie a opětovné úsilí o integraci delikventů.

Potíž se zaváděním této politiky tkvěla v tom, že její preventivní aspekty – sociální podpora a reintegrace delikventů – se vyděšeným obyvatelům dotčených lokalit jeví jako změkčilý a přehnaně štědrý přístup ke kriminalitě. Už tři roky má ovšem Francie vládu, která přestala věřit, že sociálně orientované městské politiky jsou účinné. Vyznává pouze represi a říká to otevřeně. Místní policejní sbory byly proto oslabeny z 20 na 11 tisíc příslušníků, zatímco národní policie pro boj s výtržníky (CRS) byla posílena.

Francie dnes zažívá praktickou ukázku této vyšinuté a naprosto neúčinné politiky, přičemž výmluvnou ilustraci nového směru přinesl ministr vnitra Nicolas Sarkozy, když vzbouřence označil za „chátru“. To se stalo příslovečnou zápalkou odhozenou bezohledným kuřákem ve vyprahlém lese. Mládež na Sarkozyho provokaci velice energicky odpověděla.

Největší riziko teď spočívá v tom, že předměstí francouzských velkoměst poslouží jako příklad dalším mladým lidem, ať už v méně urbánních oblastech Francie nebo v dalších evropských zemích, kteří se cítí sociálně vytěsnění a mohou mít stejně blízko k erupcím násilí. Vyřešení problémů, z nichž vychází francouzská revolta, si vyžádá čas, rozvážnost, vzájemný respekt, komunitně založenou sociální a policejní práci – nikoli centralizovaný, represivní přístup – a spoustu peněz. Francie však v žádném případě není jedinou zemí, jež by měla být zneklidněna.

Copyright: Project Syndicate, 2005.
www.project-syndicate.org
Z angličtiny přeložil David Daduč