0

Ohlédnutí za Robertem Rubinem

Ekonomové a historici budou dlouho diskutovat o kontrastu mezi ekonomickými politikami Spojených států během funkčních období prezidentů Billa Clintona a George W. Bushe. Clintonova administrativa nastoupila do úřadu s pozoruhodně nízkým počtem karet, a i tyto karty byly děsivé: dlouhodobé dědictví mimořádně pomalého hospodářského růstu, obrovské schodky federálního rozpočtu vytvořené v letech 1980-1992 administrativami Ronalda Reagana a George H. W. Bushe, relativně vysoká ,,přirozená" míra nezaměstnanosti a rostoucí inflační tlaky.

Administrativa George W. Bushe naproti tomu převzala úřad s kartami úžasně dobrými: rozpočet se značným přebytkem, trend rychlého růstu produktivity práce poté, co revoluce informačních technologií dosáhla ,,kritické hmotnosti", a velmi nízká ,,přirozená" míra nezaměstnanosti.

I přes zmíněné handicapy se téměř vše, nač Clintonův ekonomický tým sáhl, proměnilo ve zlato. Pod vedením Roberta Rubina, nejprve v roli prezidentova asistenta a poté ve funkci ministra financí, se podařilo obrátit olbřímí Reaganovy a Bushovy deficity v obrovské přebytky, úspěšně obnovit vysoký růst investic a produktivity Spojených států a vyvíjet iniciativy na snížení obchodních bariér. Clintonův tým si rovněž mohl připsat k dobru do značné míry úspěšné zvládnutí mexické finanční krize v roce 1994 a asijské finanční krize v letech 1997-1998.

Naproti tomu téměř vše, nač sáhl ekonomický tým George W. Bushe, se proměnilo... inu, pokud ne v olovo, pak přinejmenším ve stav, nad nímž pozorovatelé uvnitř i vně administrativy kroutí hlavami a mumlají cosi o strašlivě promarněné příležitosti. V otázce obchodu, v otázce fiskální politiky, v otázce reformy sociálních nároků, téměř ve všech otázkách, na které si vzpomenete, Bushův tým podstatně zhoršil podmínky.

Při četbě nedávno vydaných Rubinových memoárů V nejistém světě můžeme tento do očí bijící rozdíl začít chápat lépe. Hned na úvod si povšimněte titulní strany knihy, kde jsou jako autoři uvedeni Robert Rubin a Jacob Weisberg. Jak často bývá na obálce uvedeno jméno člověka, který literárně zpracoval paměti nějaké veřejné osobnosti? Weisbergovo jméno se na obálce nekrčí za pouhou předložkou ,,s", ale je uvedeno jako jméno plnohodnotného spoluautora, jemuž náleží spojka ,,a". Právě toto je klíčovým aspektem síly Roberta Rubina: je to noblesní člověk, který věří, že o zásluhy je třeba se podělit.

Při formulování určité politiky pokládá Rubin za nejdůležitější návyk takzvaného ,,probabilistického myšlení". V praxi to znamená ochotu se ptát: ,,Co jiného by se mohlo stát?", ,,Co když se mýlíme?", ,,Co by se mohlo přihodit příště?" a brát přitom v úvahu celou škálu potenciálních výsledků - jejich náklady i výhody -, spíše než předpokládat, že výsledky budou odpovídat nějaké módní ideologii či oblíbenému modelu řízení. Všechny předpovědi se koneckonců ukazují jako mylné přinejmenším v jednom životně důležitém ohledu.

Boucháním do stolu a křikem ještě nechtěná fakta nezmizí. Rubinovo poznání, že svět je složitým a málo pochopeným místem, kde se odehrávají spousty nečekaných a překvapivých věcí - a kde se nemůžeme pokaždé jednoduše podívat do mapy narýsované Johnem Maynardem Keynesem, Miltonem Friedmanem nebo nějakým neokonzervativním vědátorem -, bylo zřejmě nejmocnější z jeho tajných zbraní.

Při četbě knihy V nejistém světě však brzy uvidíte, že ,,probabilistické myšlení" nebylo jedinou Rubinovou zbraní. Rubin totiž také pracoval pro prezidenta, jehož hluboce zajímala nejen strategie, ale i politika - a který byl ochoten nechat se přesvědčit, alespoň ve většině případů, že dobrá strategie se v dlouhodobém výhledu ukáže být i dobrou politikou.

Rubin rovněž nesmírně efektivně uplatnil pozoruhodné řídící schopnosti, které si vytříbil jako ředitel investiční banky Goldman Sachs. Vzpomínám si, jak jsem sedával v zadní části Rooseveltova pokoje Bílého domu a užasle přihlížel, kterak Rubin směruje schůzky Národní hospodářské rady k jím prosazovanému konsensu prakticky pouze tím, že zvedá obočí a vyvolává zúčastněné v příslušném pořadí.

Všechny tyto strategické schopnosti by však přišly bezmála vniveč, pokud by nemířily správným směrem. Domnívám se, že hlavním důvodem mimořádného úspěchu Rubinovy (a Clintonovy) hospodářské politiky - který byl o to větší, oč horší karty měla administrativa na počátku rozdány - byla schopnost neodchylovat se od skutečného cíle vládnutí: totiž mít vždy na zřeteli širší obrázek.

Rubin ve svých memoárech vzpomíná na okamžik, kdy tvrdě hájil svou pravdu v otázce světového obchodu: ,,Protekcionářství v průmyslovém sektoru je obvykle lákavé, poněvadž negativní důsledky volného obchodu bývají snadno viditelné. (...) Při jistém rozhovoru s prezidentem Clintonem (...) jsem se zmínil, že jedním ze sektorů, kde bychom měli prosazovat postupné odbourání obchodních bariér, je rybářství. Clinton si vzpomněl (...), jak viděl chudé rybáře házet vlasce. (...) Nehodlal učinit nic, čím by oněm zranitelným lidem ublížil. ,Ale pane prezidente,` řekl jsem, ,ve snaze pomoci těm chudým rybářům bráníte neskonale většímu dobru pro chudé: (...) bráníte jim v možnosti kupovat levné ryby.`"

Také my musíme mít neustále na zřeteli širší obrázek. To znamená, že musíme do budoucna zajistit, aby lidem tak schopným a moudrým jako Robert Rubin připadalo lákavější vstoupit do veřejného sektoru, a jakmile se tam ocitnou, aby měli moc něco změnit.