PAŘÍŽ – Udělením Nobelovy ceny míru za rok 2009 Baracku Obamovi podstoupil Nobelův výbor velké riziko. Třebaže je totiž Obama očividně svého druhu pacifistou, prezident Spojených států amerických stojí v čele nejmocnější armády světa – armády, která stále vede válku v Afghánistánu a Iráku. Na první pohled se tedy tato volba nejeví jako samozřejmá.

Někteří pozorovatelé z celého světa kritizovali Nobelův výbor, že udělením ceny míru za letošní rok Obamovi odměnil pouze vzletnou rétoriku. Domnívám se, že tato kritika je zvrácená a nepřípadná – a tedy i nebezpečná. Spočívá totiž v odsuzování naděje na úroveň pouhých pomíjivých slov.

V politice však slova mohou být činy. Obamův letošní projev v Káhiře přispěl přinejmenším ke změně atmosféry ve vztahu mezi muslimským světem a Amerikou. Slova, která Obama adresoval Íránu, možná ještě nepřinesla ovoce, ale došlo k obnovení rozhovorů s Íránem a Mezinárodní agentura pro atomovou energii vyšle inspektory do jaderných zařízení nedaleko od Kommu, která byla až do minulého měsíce tajná.

A také díky slovům – konkrétně dvěma prohlášením, po nichž následoval rozhovor – mezi Obamou a ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem byl zahájen společný program bilaterálního jaderného odzbrojení. Výsledek tohoto úsilí bude na jaře 2010 předložen na Konferenci o zhodnocení Smlouvy o nešíření jaderných zbraní.

Téměř každý ví, že rizika šíření jaderných zbraní lze snížit a nakonec i odstranit pouze společným postupem mezinárodního společenství. Žádná země nezvládne tento proces sama. Krok, který učinili prezidenti Obama a Medveděv, je tedy nezbytný a veřejně se k němu přihlásil i britský premiér Gordon Brown, jenž usiluje o výraznou redukci britského jaderného arzenálu.

Navzdory mlčení se objevují náznaky, že tento proces schvaluje i Čína. A také Francouzi samozřejmě musí dát najevo svůj postoj k jadernému odzbrojení. V tomto stěžejním případě totiž musí po slovech následovat činy.

Pokud však diplomatická budoucnost jaderného odzbrojení vypadá slibně, o ostatních otázkách to neplatí. Například dialog s Íránem a s muslimy obecně dál závisí na vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu, jehož tvrdošíjnost zamořuje dialog a brání pokroku.

Oba protagonisté tohoto konfliktu zůstávají ostře rozdělení. Politické vedení v Izraeli i v Palestině je velmi slabé. Skutečnost, že parlamentní většina v Izraeli stále umožňuje rozšiřování osad – navzdory Obamovu varování byla nedávno schválena výstavba 200 nových bytových jednotek –, jen dokazuje, že ti, kdo by chtěli podkopat mír, zůstávají v akci.

Pokračujícím rozšiřováním osad ponechává Izrael stále menší prostor pro vytvoření životaschopného palestinského státu, který vyžaduje spojité a celistvé území. V odhodlání některých izraelských sil zmařit tuto příležitost je cosi zločinného a v bezmoci zbytku izraelské společnosti tomu zabránit pak cosi tragického.

Bývalý izraelský velvyslanec ve Francii Elie Barnáví nedávno vydal význačnou knihu s názvem Dnes, nebo možná nikdy ( Aujourd'hui ou peut-être jamais) s podtitulem Argumenty pro americký mír na Blízkém východě ( Pour une paix américaine au Proche Orient). Jeho studie osvětluje celkové zhoršení situace a rostoucí obtížnost dosažení mírového urovnání. Autor se chytá naděje, kterou vzbudil Obama, a také skutečnosti, že na rozdíl od svých dvou předchůdců nečekal Obama s řešením tohoto problému na poslední rok svého funkčního období.

Momentálně je problém ještě závažnější, neboť pozastavení rozšiřování osad, které je klíčem k jakýmkoliv mírovým rozhovorům, nemá v Izraeli podporu. V důsledku toho se nacházíme ve složitém období, poněvadž realizace nadějí vyjádřených Obamou bude vyžadovat silnější americký tlak na Izrael, což je v USA nepopulární postoj. Pokud se však nic nestane, zákonitě nás čeká další nezdar.

Podle této logiky dostal Obama Nobelovu cenu míru příliš brzy, protože se zatím nic reálného nestalo. Na druhou stranu zvyšuje tato cena viditelnost, autoritu a mezinárodní legitimitu americké iniciativy. Ještě nepadlo poslední slovo a úspěch zůstává možný.

Nobelův výbor podstoupil velké riziko, když neodměnil nějaký všeobecně uznávaný příspěvek k míru. Toto riziko však možná stálo za to, protože míru se dosahuje těžko a musí ho přiživit naděje.