V některých okázalých kruzích začalo být moderní považovat ateismus za známku lepšího vzdělání, vyvinutější civilizace, osvícenosti. Nedávné bestsellery naznačují, že náboženské přesvědčení je vážně výrazem zpozdilosti, projevem primitivů ustrnulých v temných dobách, kteří teprve musí dohánět vědecký rozum. Náboženství, tvrdí se, je zodpovědné za násilí, útlak, chudobu a mnohé další špatnosti.

Není těžké najít příklady, o které se taková tvrzení opřou. Může ale být náboženství také silou dobra? Existují případy, kdy náboženské přesvědčení přichází na pomoc i těm, kdo jej nemají?

Poněvadž jsem přínosů ani ran lpění na té či oné víře nikdy nezakusil, může zavánět pokrytectvím, budu-li bránit ty, kdo takovou zkušenost mají. Když však člověk v televizi sleduje barmské mnichy, jak se staví proti bezpečnostním silám jednoho z nejrepresivnějších režimů světa, jen stěží lze u náboženského přesvědčení nevidět jistý klad. Barma je hluboce náboženskou zemí, kde téměř všichni muži stráví jistý čas jako buddhističtí mniši. I ten nejbrutálnější barmský diktátor musí váhat, než na muže v kaštanových a šafránových rouchách jejich náboženství poštve smrtící sílu.

K barmským mnichům se vedle mnišek v růžových šatech brzy přidali studenti, herci a další, kdo se chtějí zbavit vojenské junty. Byli to ale mniši a mnišky, kdo udělal první krok; odvážili se protestovat, když to ostatní už do velké míry vzdali. A učinili tak s mravní autoritou své buddhistické víry.

Romantici by mohli říct, že buddhismus je jiný než ostatní náboženství – ba že je více filozofií než vírou. Ale buddhismus je v různých částech Asie náboženstvím už mnoho století a lze jej tak jako jiných vyznání zneužít k ospravedlnění násilností. Stačí se podívat na Srí Lanku, kde se buddhismus prolíná s etnickým šovinismem v doutnající občanské válce mezi buddhistickými Sinhálci a hinduistickými Tamily.

Tak jako buddhisté riskovali život, když se postavili za demokracii v Barmě, v jiných zemích stejně vystoupili křesťané. Marcosův režim na Filipínách byl v polovině 80. let 20. století odsouzen k zániku od chvíle, kdy se proti němu obrátila katolická církev. Tisíce obyčejných občanů vzdorovaly tankům, když Marcos hrozil, že „moc lidu“ rozdrtí silou, avšak přítomnost knězů a jeptišek dodala vzpouře mravní oporu.

Mnohé politické disidenty v Jižní Koreji inspirovala jejich křesťanská víra a totéž platí v Číně. Nikdo nemůže popřít náboženskou autoritu papeže Jana Pavla II. jako pobídku k polskému odboji proti komunistické diktatuře v 80. letech minulého století.

Opravdoví věřící by v těchto neklidných událostech nesporně spatřovali působení Boží. Ostatně Cory Aquinová, hlavní protivník Ferdinanda Marcose, se chlubila tím, že má na Krista přímé spojení. Jako nevěřícímu mi nezbývá než k takovým tvrzením přistupovat skepticky. Mravní moc náboženského přesvědčení však nepotřebuje nadpřirozené vysvětlení. Její silou je víra samotná – víra je mravním příkazem, který se vzpírá sekulárním, ba i náboženským diktátorům.

Aktivními odpůrci nacistů během druhé světové války byli často oddaní křesťané. Někteří – navzdory vlastním předsudkům – ukrývali Židy prostě proto, že to považovali za svou náboženskou povinnost. Ba věřit lze nejen v nadpřirozenou bytost. Muži a ženy, kteří svou sílu opírali o víru v komunismus, vzdorovali nacistům s nemenší neústupností.

Navzdory děsivému násilí islamistických fanatiků by se nemělo zapomínat, že mešita dnes také může být legitimní základnou odporu vůči převážně sekulárním diktaturám na Středním východě. Ve světě politické represe a mravní korupce nabízí náboženské hodnoty alternativní morální prostor. Tato alternativa není nevyhnutelně demokratičtější, ale může takovou být.

Nicméně nebezpečí všech dogmat, ať náboženských či sekulárních, tkví v tom, že vedou k různým formám represe. Vzpouru proti sovětské nadvládě v Afghánistánu vedli svatí bojovníci, kteří pak prosadili svou vlastní formu špatné vlády.

Charismatické vedení navíc může být problematické, i když na sebe bere neškodnou podobu. Postavení Cory Aquinové coby filipínské madony bylo inspirativní v opojných revolučních dnech, ale znamenalo jen málo pro posílení institucí sekulární demokracie. Brzy poté, co Polsko zvítězilo v bitvě proti komunismu, rozštěpily Solidaritu spory mezi sekulárními demokraty a věřícími, kteří se obraceli o radu k církvi.

Víra sehrává v politice obzvlášť významnou úlohu za okolností, kdy sekulární liberálové jsou bezmocní, jako během nacistické okupace, komunistické vlády nebo vojenské diktatury. Liberálové jsou nejvíce zapotřebí, když se musí dělat kompromisy, ale ani zdaleka nejsou tak užiteční, když čelí hrubé síle. Právě tehdy jsou vizionáři, romantici a opravdoví věřící svým přesvědčením vedeni k podstupování rizika, které by většina z nás považovala za šílenství. Všeobecně vzato, není přínosné pod vládou takových hrdinů žít, ale je dobré mít je na dosah, když je jich zapotřebí.