NEW HAVEN – Fundamentálním ekonomickým problémem světa je dnes ohromující ztráta obchodní důvěry. Právě jejímu propadu jdou na vrub současné těžkosti komerčních bank, investičních bank i hedžových fondů.

Ochabuje naše „vitalita“ či „elán“ (animal spirits), abych si vypůjčil pojem proslavený Johnem Maynardem Keynesem. Společně s Georgem Akerlofem jsme právě pod tímto titulem dopsali knihu, ale než Animal Spirits v zimě vyjde, světovému hospodářství se může dařit ještě hůř než teď.

Státy všude na světě začínají zavádět balíčky razantních stimulů a finančních výpomocí. Ekonomické vyhlídky přesto vyhlížejí ponuře. Nejnovější prognóza Mezinárodního měnového fondu předpovídá, že se vyspělé světové ekonomiky v roce 2009 smrští o 0,3% – jde o první takový úbytek od konce druhé světové války.

Část těžkostí při potýkání se s krizí důvěry spočívá v tom, že je těžké důvěru vůbec kvantifikovat. Index důvěry spotřebitelů ve Spojených státech, který od roku 1967 sestavuje organizace The Conference Board, se v říjnu propadl na dosud nejnižší hodnotu. Poslední Nielsenův světový index důvěry spotřebitelů, který zahrnuje 52 zemí, se ze 137 bodů z doby svého spuštění v roce 2005 propadl na 84 bodů.

Tyto přehledy převádějící do tabulek odpovědi na jednoduché otázky nám však neříkají, jak hluboce zakořeněné tyto názory jsou, jaké nové okolnosti mohou stav důvěry změnit ani jak si lidé budou skutečně počínat, až v nadcházejících měsících nebo letech budou dělat důležitá rozhodnutí.

Pokles důvěry se fundamentálně váže k chaosu na finančních trzích, který propukl v roce 2007 a nabral otáčky letos v září. Přízrak celosvětově krachujících finančních institucí a zoufalé výpomoci vlád, které se je snaží zachránit, vyvolaly všeobecný pocit ohrožení.

Dále je tu vliv paměti na dnešní vitalitu. Lidé vědí o Velké hospodářské krizi dost na to, aby chápali paralely s dneškem. Ledaskdo ví, že úrokové sazby u tříměsíčních státních pokladničních poukázek USA byly v září 2008 mírně záporné – poprvé od roku 1941. Lidé si rovněž uvědomují, že akciový trh nebyl nikdy od dob Velké hospodářské krize natolik volatilní (jedinou výjimkou byl říjen 1987). Mimoto nejvyšší státní představitelé pomocí nepříliš skrývaných přirovnání k Velké hospodářské krizi obhajují mimořádná záchranná opatření.

Vitalitu neničí vždy jen mimořádné ekonomické události. Pak ale nejsou všechny hospodářské křeče stejné. Tak třeba krach burzy 19. října 1987 byl největším jednodenním propadem v dějinách. Kompozitní index Standard & Poor’s se zřítil o 20.5%, FTSE 100 o 12,2% a den nato Nikkei 225 o 14,9%. Krize se rozšířila po celém světě, ale k recesi nedošlo. Naopak, světové akciové trhy se zotavily a vytvořily obří bublinu, která vyvrcholila 13 let poté, v roce 2000.

V průzkumu, který jsem provedl ihned po krachu roku 1987, jsem zjistil, že největší obavou, již vyjadřovali individuální i institucionální investoři v USA, bylo v zásadě to, že akciový trh byl nadhodnocený. Jakmile krach tento problém napravil, mnoho lidí zjevně mělo pocit, že už dál není čeho se příliš obávat. Jedinou paralelou s Velkou hospodářskou krizí byl právě jen samotný propad burzy. Mnozí finanční experti navíc dávali krach roku 1987 za vinu jistému druhu programově sestavovanému obchodování, jemuž se říkalo „portfoliové pojištění“ a jež mělo podle názoru mnoha lidí skončit.

Nedávné události ale takto růžový výklad neposkytují. Ohromující rozsah nynějších propadů nelze pustit z hlavy jako jednodenní anomálii způsobenou technickou závadou obchodování.

Týden mezi 3. a 10. říjnem byl nejhorším burzovním týdnem v USA od Velké hospodářské krize, zatímco japonské burze se dařilo hůř než během nejhoršího týdne asijské finanční krize před deseti lety. Obdobně platí, že mexické burze se vedlo přibližně stejně mizerně jako během nejhoršího týdne mexické finanční krize roku 1995 a argentinský akciový trh se zhruba vyrovnal nejhoršímu týdennímu propadu, k němuž došlo za krize země v letech 1997-2002. Od té doby trvá neobyčejná proměnlivost akciového trhu, směrem dolů i nahoru.

Současné stimulační a záchranné plány se vyvinuly k reakci na onen děsivý týden. Státy skupiny G7 10. října ohlásily koordinovaný plán nápravy světového hospodářství a hned o víkendu tento plán schválily země G20. Počátkem listopadu ale byly burzy sotva na vyšší úrovni. V Číně a Indii byly níž.

Úbytek elánu a vitality dále posiluje sám sebe. Nesmírná nestálost trhu slouží jen k utvrzování pocitu lidí, že něco je skutečně v nepořádku. Tím se spouští zpětná vazba volatility: čím více nestálosti, tím silnější mají lidé pocit, že je třeba věnovat trhu pozornost, a tím jsou jejich obchody nevyzpytatelnější.

Světlou stránkou za této situace je snad to, že vitalita může změnit směr a občas to činí. Důvěra je psychologický jev a může procházet zdánlivě vrtošivými zvraty nahoru i dolů. Nejnadějnější vyhlídkou na návrat k obchodní důvěře by teď byla určitá veřejná inspirace. V USA se zdá, že nově zvolený prezident Barack Obama má charisma potřebné k jejímu vyvolání, a jeho postavení prvního prezidenta z řad menšiny představuje zásadní historický posun, který by mohl mít obrovský psychologický účinek na USA i okolní svět.

Ať už nejbližší budoucnost přinese cokoli, spousty plánů, které se nyní diskutují jako řešení globální krize, je třeba posuzovat s přihlédnutím k těžko postižitelným a stěží vysvětlitelným dopadům, jež mohou mít na důvěru. „Vitalita“, již před několika generacemi rozpoznal Keynes, s námi zůstává i dnes.