NEW YORK – Jedna z interpretací finančních krizí říká, že v řadě událostí jde, slovy Nasíma Táliba, o „černé labutě“ – neplánované a nepředvídatelné zvraty měnící běh dějin. Já však ve své nové knize o finančních krizích, Crisis Economics (Krizová ekonomika), která pojednává nejen o současné krizi, ale také o desítkách jiných, k nimž v průběhu dějin došlo napříč vyspělými i rozvíjejícími se trhy, dokládám, že finanční krize jsou naopak předvídatelné „bílé labutě“. Současné dění – druhé stadium globální finanční krize – nebylo o nic méně předvídatelné.

Krize jsou nevyhnutelným důsledkem hromadění makroekonomických, finančních a politických rizik a slabin: bublin aktiv, přílišného riskování a zadlužení, úvěrových boomů, uvolněných peněz, absence řádné kontroly a regulace finanční soustavy, hamižnosti a rizikových investic činěných bankami a dalšími finančními ústavy.

Historie také ukazuje, že finanční krize mají tendenci časem mutovat. Krize podobné těm, jež jsme v poslední době snášeli, zprvu pramenily z přílišných dluhů a investic na dluh mezi aktéry soukromého sektoru – domácnostmi, bankami, finančními ústavy a firmami. To nakonec vedlo k opětovnému zadlužení veřejného sektoru, neboť fiskální stimulace a socializace soukromých ztrát – programy finančních sanací – zapříčinily nebezpečný nárůst rozpočtových deficitů a objemu veřejného dluhu.

Takové fiskální stimulace a sanace sice snad byly nezbytné, aby se zabránilo proměně Velké recese ve Velkou hospodářskou krizi II, ale vršení veřejného dluhu na dluh soukromý s sebou nese vysokou cenu. V posledku je nutné tyto rozsáhlé schodky a dluhy zredukovat zvýšením daní a snížením výdajů a tato úsporná opatření – nutná, aby se předešlo fiskální krizi – obvykle krátkodobě zpomalují ekonomické oživení. Pokud se fiskální nevyváženosti neřeší výdajovými škrty a zvýšením příjmů, zbývají jen dvě možnosti: inflace, což platí pro země, které si půjčují ve vlastní měně a mohou své schodky monetizovat, anebo platební neschopnost, což platí pro země, které si půjčují v cizí měně a svou vlastní nemohou tisknout.

Události poslední doby v Řecku, Portugalsku, Irsku, Itálii a Španělsku nejsou tedy ničím jiným než druhou etapou současné globální finanční krize. Socializace soukromých ztrát a fiskální uvolněnost, jejichž cílem bylo stimulovat hroutící se ekonomiky, vedly k nebezpečnému nahromadění schodků veřejných rozpočtů a dluhů. Současná globální finanční krize tedy ještě není za námi. Naopak, dospěla do nové a nebezpečnější fáze.

Ostatně praktická definice finanční krize říká, že jde o událost, která politické činitele přinutí strávit dlouhý víkend snahou zoufale vyhlásit nový balíček finančních sanací, aby předešli národní a globální panice dřív, než se v pondělí otevřou trhy. V uplynulých letech se při takovémto ponocování rozhodovalo o finančních výpomocích, jež potřebovaly soukromé firmy – Bear Stearns, Fannie Mae a Freddie Mac, Lehman Brothers, AIG, záchrany bank atd.

A ovšemže tato víkendová dramata nadále trvají, vždyť tvůrci politik EU a eurozóny nedávno strávili zoufalý víkend sestavováním záchranného balíčku nejen pro Řecko, ale i pro další slabé členy eurozóny. Vývoj je jasný: nejprve přišly záchrany soukromých firem a teď přicházejí záchrany záchranářů – tj. vlád.

Výše těchto finančních výpomocí rychle narůstá. Během asijské finanční krize v letech 1997-1998 obdržela Jižní Korea od MMF záchranný balíček, který se tehdy považoval za velmi velký – 10 miliard dolarů. Jenže po záchranách Bear Sterns (40 miliard dolarů), Fannie Mae a Freddie Mac (200 miliard) a AIG (až 250 miliard) a po Programu sanace problémových aktiv na záchranu bank (700 miliard) teď přichází matka všech finančních výpomocí: bilion dolarů ze zdrojů Evropské unie a Mezinárodního měnového fondu na záchranu otřesených členů eurozóny. Miliarda dolarů bývalo hodně peněz, leč „novým normálem“ je teď bilion anebo – abychom parafrázovali román a film Ďábel nosí Pradu – bilion je nově jako deset miliard!

Vlády, které vypomohly soukromým firmám, teď samy potřebují pomoc. Co se ale stane, až v Německu a mezi dalšími disciplinovanými věřiteli – z nichž dnes mnozí patří mezi rozvíjející se trhy – vyšumí politická ochota takové záchrany financovat? Kdo pak finančně podrží vlády, které sanovaly soukromé banky a finanční instituce? Mechanismus našeho globálního dluhu čím dál tím víc připomíná pyramidovou hru.

Vhodný lék, jehož použitím se předejde vykolejení fiskálního vlaku, je sice dobře známý, ale hlavní překážka fiskální konsolidace a kázně spočívá v tom, že slabým vládám po celém světě schází politická moc a ochota zavádět úsporná opatření. Patová situace ve Washingtonu a v Kongresu Spojených států dokládá chybějící spolupráci politických stran, jíž je k vyřešení amerických fiskálních potíží zapotřebí. Ve Velké Británii „zamrzlý“ parlament vyústil v koaliční vládu, pro niž bude těžké zavádět fiskální kázeň.

V Německu kancléřka Angela Merkelová po záchraně Řecka prohrála v klíčových zemských volbách a Japonsko má slabou a neúspěšnou vládu, která vyvolává dojem, že si nepřipouští problém, který před ní stojí. V samotném Řecku dochází v ulicích k výtržnostem a v továrnách se stávkuje; v ostatních zemích ohrožené skupiny PIIGS (Portugalsku, Irsku, Itálii a Španělsku) bude fiskální kázeň politicky a sociálně bolestivá. Politické překážky tak mohou znemožnit zavedení úsporných opatření a strukturálních reforem.

„Krizová ekonomika“ s námi tudíž zůstane nadlouho. Aktuální finanční krize za námi ještě není, a co je horší, medikament, který se k její léčbě používal, byl možná zčásti toxický. Pacient po něm, zdá se, zeslábl a je závislejší na nebezpečných látkách a také je méně odolný vůči novým virovým kmenům, které se v některých případech mohou nakonec ukázat jako osudné.