BERLÍN – Zda uspěje či neuspěje francouzské předsednictví EU, jež započne příští měsíc, bude do velké míry záviset na tom, je-li možné oživit francouzsko-německou spolupráci. V době zdánlivě dávno minulé bývaly pravidlem společné iniciativy pro Evropu a francouzsko-německé návrhy obvykle představovaly kompromis přijatelný pro Evropu jako celek. Zřejmě posledním mistrovským dílem francouzsko-německé tvůrčí práce byla Maastrichtská smlouva z roku 1992.

Obě země se ale poté narůstající měrou vzájemně odcizily. Francie se nikdy s nadšením nezapojila do procesu rozšíření, zatímco vytvoření eura vedlo v letech 1993 až 1999 k vážným francouzsko-německým napětím. Rozhodnutí Francie v roce 1996 upustit od branné povinnosti, ale zároveň pokračovat v provádění jaderných zkoušek ke zlepšení vztahu sotva přispělo. Plodem posledních let Jacquesa Chiraka v úřadu prezidenta byla do velké míry bezvýchodnost, již v květnu 2005 korunovalo francouzské „ne“ návrhu ústavní smlouvy EU.

Samozřejmě že francouzsko-německý motor nemůže fungovat stejně jako dřív. Povýšené chování obou zemí – například to, že kritizovaly daňové režimy ve východní Evropě, ač samy nedokázaly dodržet Pakt stability a růstu Evropské unie – bylo pro ostatní země EU, zejména pro nejnovější členy, šokující. Totéž platilo pro jejich domýšlivé tvrzení, že jen ony rozumějí „politické Evropě“ a že tudíž budou uzavírat dohody bilaterálně, třeba dohodu o zemědělství v říjnu 2002.

EU přesto na Francii a Německu zůstává jako na hnací síle závislá. Ztratily sice snad autoritu, ale bez nich se v EU mnoho neděje. Co lze tedy udělat pro to, aby kolem francouzsko-německé osy vznikl nový smysl pro vůdčí roli?

Loňská volba Nicolase Sarkozyho francouzským prezidentem mohla být příslibem nové éry spolupráce. Německo ovšem znepokojil Sarkozyho názor, že Evropská centrální banka by měla podléhat politickým pletichám, stejně jako jeho návštěva v Moskvě, neboť Německo mělo pocit, že je obcházeno.

Sarkozyho diskuse s britským premiérem Gordonem Brownem během jeho březnové dvoudenní návštěvy Londýna se navíc dotkly dohody na využití rozsáhlých odborných znalostí Francie v jaderné oblasti k vybudování nové generace jaderných elektráren Británii – což je další příčina neshody s Německem. Sarkozy považuje jádro za slibný zdroj „obnovitelné“ energie, kdežto Německo je neústupně proti – což je politika, již kancléřka Angela Merkelová během německého předsednictví EU v roce 2007 umístila na špici své agendy.

Sarkozyho cesta do Londýna přinesla také francouzsko-britský závazek prosazovat Evropskou bezpečnostní a obrannou politiku (ESDP) a v případě Francie také závazek vyslat více vojáků do Afghánistánu. Ve věci ESDP a Afghánistánu je ale třeba zapojit i Německo. Má-li Sarkozy na postu prezidenta nějaký význam pro francouzsko-německé vztahy, pak zřejmě v posílení názoru, že EU potřebuje novou vůdčí sílu a že ta se musí nadále opírat o zakládající partnery.

Ba na užší francouzsko-britskou spolupráci je třeba hledět jako na pozitivní vývoj, neboť Velkou Británii opět přitahuje k Evropě. Zlepšují se i německo-britské vztahy. Další pokrok bude čím dál důležitější, neboť evropské úkoly leží na větším počtu beder: příkladem společného rozhodování jsou Írán, změna klimatu i ESDP.

Větší geostrategické otázky, jako jsou vztahy EU s Ruskem a její vazby na NATO, ovšem vyžadují pozornost většího vůdčího týmu, který zahrne i východoevropské země. Polsko má potenciál lídra, třebaže tmelem mezi východem a západem zůstane Německo.

Sarkozy řekl, že chce francouzské předsednictví EU zaměřit na podporu opatření v oblasti změny klimatu, revizi evropské migrační politiky a oživení ESDP, v souladu s rozhodnutím Francie vrátit se do NATO. Během francouzského předsednictví se navíc zřejmě začne zavádět Lisabonská smlouva, takže dojde na nominace budoucího vedení EU, včetně stálého předsedy, a na kroky ke zformování budoucího Evropského útvaru pro vnější činnost, v zásadě ministerstva zahraničí EU.

Jde o ambiciózní program a Francie bude k úspěchu potřebovat německou podporu. Francouzsko-německé roztržky jsou sice často zdánlivě líté, ale naštěstí netrvají dlouho a mohou dokonce přispět k opětovnému přivedení pozornosti k významu tohoto vztahu. Na jistou dobu narostla pnutí mezi oběma zeměmi natolik, že Francie oznámila odklad „blaesheimských rozhovorů“, pravidelné výměny názorů na evropské záležitosti mezi francouzskými a německými předáky, jež byly zahájeny v roce 2001. Nakonec se však institucionální mechanismy komunikace těchto dvou zemí udržely.

Francie a Německo, společně s ostatními státy EU, musejí pamatovat na to, že Lisabonská smlouva je vlastně evropská ústava, koncipovaná tak, aby uvedla Unii do jedenadvacátého století, a že její úspěch vyžaduje širší výkon vůdčí úlohy. Francie musí během svého předsednictví dokázat, že jí skutečně jde o Evropu a její roli ve světě a že EU není jen francouzským nástrojem. Sarkozyho hlavním úkolem bude vytvořit nový vůdčí tým pro EU.