Podmínky, ve kterých Čao C´-jang v době své smrti žil, tedy naprostá izolace od čínské společnosti kvůli nezákonně uvalenému šestnáctiletému domácímu vězení, jsou hanbou jak pro čínskou justici, tak i pro Komunistickou stranu Číny.

Čaova perzekuce byla perzekucí vůdce, který zasvětil více než deset let převratnému úsilí, jež položilo základy čínské hospodářské reformy. Kvůli kolektivizaci a zakládání „lidových komun“ neměli čínští rolníci koncem sedmdesátých let již dávno právo vlastnit půdu. Toto právo nikdy nezískali zpět. Čao byl nicméně první, kdo prosazoval navrácení samosprávy rolníkům, a inicioval tak první předběžné snahy o zrušení lidových komun.

Čínské průmyslové podniky se prostřednictvím znárodňování a centrálního plánování přeměnily v jakési dceřiné společnosti vlády. Čao byl první, kdo navrhl „rozšířenou samosprávu pro čínské podniky“ a „obnovení zdravého vztahu mezi vládou a průmyslem“. Rozšířená samospráva pro podniky a rolníky představovala první klíčový krůček, jehož úspěch nakonec vedl k plnokrevné hospodářské reformě.

Tyto úspěchy patřily k mnoha dílčím vítězstvím, jimiž Čao pomáhal čínskému lidu vybřednout z dusivé stagnace maoistického socialismu. Jako premiér Číny uskutečnil desetileté hospodářské reformy, které přinesly rapidní pokrok, díky němuž se lidé, zejména rolníci, mohli těšit z hmatatelného zlepšení života.

Čao však byl také jediným vůdcem KS Číny, který navrhl balík politických reforem, jež měly ukončit čínský systém vlády jedné strany. Nikým neohrožovaný monopol komunistické strany na politickou moc systematicky způsoboval, že se každá její chyba – jako například strašlivé desetiletí „kulturní revoluce“ – proměnila ve vleklou celostátní krizi.

Ve snaze o skutečnou a dlouhodobou stabilitu navrhl Čao reformy, jejichž cílem byla v konečném důsledku legalizace a systematizace demokracie. Přál si zavést takový druh demokratické politiky, který by mohl podporovat a přiživovat zdravé tržní hospodářství. Ačkoliv krátkodobé praktické cíle Čaových politických reforem byly omezeny okolnostmi, za nichž je navrhoval, všechna tato opatření se zaměřovala na podvázání moci komunistické strany a představovala konkrétní krok směrem k pokojnému návratu moci čínskému lidu. Čaův reformní balík – rázný rozchod s Maovým totalitarismem – schválil 13. sjezd strany, oficiálně nejvyšší orgán KS Číny.

Během dvacetiměsíčního působení ve funkci generálního tajemníka KS Číny nastolil Čao politickou kulturu, v níž se politbyro zdrželo zásahů do činnosti soudů, a zastavil i jeho pokusy o kontrolu literatury a umění. Čao dále zrušil politiku řízení podniků stranickými organizacemi a systém, v němž byli jádrem podniků takzvaní fa žen („právní zástupci“).

Čaovy politické reformy bohužel skončily s jeho mocenským pádem. Strašlivým důsledkem bylo bezohledné popírání občanských práv a demokratických principů, jakož i vzestup toho, co dnešní vedoucí představitelé nazývají „socialismem s čínskými rysy“ – což je trpký eufemismus pro nekontrolované propletení stranické a vládní moci s obchodními zájmy.

Čaův osud je rovněž mrazivou připomínkou dalších nespravedlností, které mají na svědomí lidé, již jsou dnes u moci. Jediným důvodem ustavičného špatného zacházení s Čaem byl jeho odpor vůči násilnému potlačení protestu na náměstí Tchien-an-men v roce 1989. Čao měl z pozice generálního tajemníka přetavit tento odpor v rozhodnutí, ale věci se tehdy nevyvíjely, jak měly.

Stojí za připomenutí, že v dubnu 1989 zemřel někdejší generální tajemník KS Číny Chu Jao-pang, kterého Teng Siao-pching donutil o dva roky dříve odstoupit z funkce kvůli liberálním postojům. Chuova smrt vyvolala v Pekingu spontánní a pokojné studentské demonstrace, které se rozšířily do celé země. Pouze v Pekingu se tohoto hnutí účastnilo půl milionu univerzitních studentů.

Demonstrace trvaly 50 dní a setkaly se se srdečnou podporou pekingských obyvatel i lidí všech vrstev z celé země. Čao v politbyru poukazoval na skutečnost, že myšlenky vyjadřované studenty i občany na uctění Chuovy památky, na protest proti korupci a na projev touhy po demokracii jsou ve skutečnosti stejnými myšlenkami, jaké zastává i samo politbyro. Domníval se, že by mělo být možné vyřešit studentské protesty a respektovat principy demokracie a vládu zákona.

Pod Čaovým vedením vyzvalo politbyro a jeho stálý výbor k dialogu se studenty. Tento nadějný kurz se však naprosto změnil, když Teng Siao-pching prozradil, že touží po násilném potlačení.

Nakonec došlo k boji mezi pěti členy stálého výboru politbyra: Li Pcheng a Jao I-lin usilovali o povolání armády. Čao se stavěl proti. Čchiao Š´ a Chu Čchi-li zpočátku stáli na straně Čaa, avšak poté svou podporu stáhli a požádali Teng Siao-pchinga, aby konečné rozhodnutí učinil on.

Vzhledem k očividnému hlubokému rozkolu se Teng rozhodl obejít všechny existující instituce, stranické politbyro, ústřední výbor i Všečínské shromáždění lidových zástupců a jeho předsednictvo. Bez další diskuse zmobilizoval 500 000 vojáků, kteří vstoupili do Pekingu a tvrdě zasáhli proti neozbrojeným studentům a civilistům. Masakr na náměstí Tchien-an-men z roku 1989 byl tragédií pro Čínu a další tragédií pro dvacáté století. Uplynulo šestnáct let, ale v srdcích a myslích lidí zůstává pohřbena bolest.

Vedoucí představitelé Číny nesou zodpovědnost nejen za to, že v letech, která od té doby uplynula, drželi Čaa nezákonně v domácím vězení, ale i za systematické úsilí vymazat jeho jméno z historie. Jejich snahy zakrýt pravdu o minulosti však jen odhalují jejich slabost a nestoudnost. Jednu věc totiž změnit nemohou: Čao C´-jang zůstává v pokračujícím boji čínského lidu za práva a demokracii s námi.