Tuesday, September 16, 2014
0

Nezapomeňme na Gazu

LONDÝN – Při vládnutí jde o statistiky, kdežto v životě jde o lidi. Tato odtrženost v mnohém vysvětluje cynismus a roztrpčení z politiky, dnes pro značnou část světa tak příznačné. A za situace, kdy domácí problémy mohou budit dojem neřešitelnosti, vzdálenost ještě zesiluje nejasnosti a únavu plynoucí ze zdánlivě nezvladatelných mezinárodních problémů. Jako obvykle nejvíce trpí ti, kdo pozornost světa potřebují nejvíc.

Obzvlášť zřetelně to platí pro 1,5 milionu lidí natěsnaných do pásma Gazy, sevřeného mezi Izrael, Egypt a Středozemní moře. Hamásem řízenou vládu v Gaze už Západ izoloval. Tento týden bude Kongres USA projednávat zastavení pomoci palestinské samosprávě se sídlem na Západním břehu. Přitom je namístě více mezinárodní angažovanosti ve vztahu k palestinskému lidu, nikoli méně.

Statistiky říkají, že 80 % obyvatel Gazy závisí na potravinové pomoci OSN. Míra nezaměstnanosti mladých lidí dosahuje 65 %. Úřad OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí má na webu kompletní databázi zachycující, kolik nákladních vozů s rozličnými dodávkami vpustily do pásma izraelské úřady.

Situace těchto lidí – či spíš boj nad jejich situací – se pravidelně objevuje ve zpravodajství, naposledy když jinak celkem účinné příměří narušily v srpnu násilnosti. Gaza se přitom ale stala časem – a širším mezinárodním společenstvím – zapomenutou zemí.

Přijal jsem proto nabídku organizace Save the Children (Zachraňte děti) a minulý týden jsem pásmo Gazy navštívil. Dokud jsem byl členem vlády, z bezpečnostních důvodů jsem tam jet nemohl. Teď jsem chtěl vidět život, ne statistiky. Účelem mé cesty nebylo setkat se s politiky či významnými lidmi, ale podívat se, třebas jen letmo, jak tam lidé žijí.

A nalezl jsem skutečný život. Chlapce v západních fotbalových dresech – hlavně Lionela Messiho z Barcelony. Restaurace s výhledem na Středozemní moře. Školačky v bílých šátcích, kam se jen člověk podívá. Holiče, prodejny oděvů, stánky se zeleninou. A hustou dopravu – včetně nových aut propašovaných tunely pod koridorem Filadelfi, který se táhne podél egyptské hranice.

Skutečný život je ale také traumatický a omezený. Viděli jsme budovy – a nejen bývalé hlavní sídlo Hamásu –, jež byly stále v troskách. Domy provrtané kulkami. Až osm hodin denně nefunguje elektřina. Nedostatek škol a učitelů si vynutil umisťování 50 až 60 žáků do jedné třídy a výuka se omezuje na několik hodin denně, aby se vystřídaly dvě, či dokonce tři směny.

Na následky války člověk naráží všude, nejsilněji však při setkání s těmi, kdo uvízli v přestřelce. Setkali jsme se s neteří a synem zemědělce, kteří se dostali do kleští v „nárazníkové zóně“ mezi izraelskou hranicí a Gazou. Izraelské střely ji ve válečných letech 2008-2009 připravily o oko a jeho o ruku.

Organizace Save the Children se pochopitelně zajímá hlavně o 53 % obyvatel Gazy mladších 18 let. Statistiky říkají, že 10 % dětí je „zakrnělých“ – do dvou let věku byly tak podvyživené, že nikdy nedorostou, jak by jinak mohly.

Viděli jsme, co se s tím Save the Children snaží dělat ve vyživovacím centru, které slouží matkám a dětem ve městě Gaza. Potřeby jsou základní: propagace kojení, zásoby potravin pro malé děti a lékařská péče o matky. Pro pomoc si ale nepřicházejí všichni, kdo ji potřebují, a tak organizace platí terénní pracovníky, kteří povzbuzují rodiny, aby služeb využívaly.

Pozoruhodný kus práce je odváděn k vytváření příležitostí, jakož i k předcházení katastrofy. Dětské centrum Qattan je soukromě financovaná knihovna, která funguje i jako a dramatický, počítačový a mládežnický klub a byla by ozdobou kterékoli britské komunity. Její ředitel mi řekl, že se drží kréda „budovat osobnosti, ne budovy“. Centrum je skutečnou oázou.

Poměry obklopující takovéto oázy představují vrcholné selhání politiky. Když v lednu 2009 skončila válka, mezinárodní společenství mělo plnou hlavu otevírání Gazy světu. Po téměř třech letech tu není nic než patová situace – odpovídající obecnějšímu patu ve snaze dobrat se k palestinskému státu, který by mohl žít vedle Izraele.

Zodpovědnost nese v prvé řadě Izrael. Mírová rezoluce OSN ke Gaze (již sepsala Británie) vyzývá izraelskou vládu, aby otevřela zásobovací trasy, což však bylo splněno jen z malé části. Právě proto jsou tunely tak živým podnikem, jejž Hamás zdaňuje, aby financoval své aktivity. Izraelská vláda by opáčila, že vyslyšena nebyla ani paralelní výzva téže rezoluce, aby byl zastaven příliv zbraní do Gazy. I to je pravda.

Mezinárodní tlak přesto ochabl. Pozornost se přesunula. Obyvatelé Gazy však se svými potřebami zůstávají v situaci, již britský premiér David Cameron loni označil za „vězeňský dvorek“. Přes partajní a národní rozdíly určitě existuje prostor pro řešení těchto naléhavých humanitárních potřeb, které jinak budou zdrojem budoucích politických potíží.

Nesnesitelnost situace v Gaze ještě zesiluje skutečnost, že panující status quo je vlastně iracionální. Není v ničím politickém zájmu. Bezpečnost Izraele neposiluje a Hamásu ani Fatahu na popularitě nepřidává.

Mladá maminka ve vyživovacím centru mi řekla, že právě dokončuje studium účetnictví – ale že práce není. Devítiletý Júsuf mi od počítače v centru Qattan řekl, že chce být pilotem. Tito lidé nejsou hrozbou pro mír na Středním východě. Jsou jeho nadějí. Potřebují jediné, šanci určovat svou vlastní budoucnost.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured