Friday, September 19, 2014
4

Jak znovuoživit evropský sen

PRINCETON – Zdálo by se, že krize eura a nedávné oslavy výročí nástupu královny Alžběty na trůn nemají nic společného. Ve skutečnosti obě události šíří důležité sdělení: totiž jak silný je pozitivní výklad a jak je nemožné bez takového výkladu zvítězit.

Když historik Simon Schama komentoval pro BBC říční slavnost a jezdeckou přehlídku, mluvil o „malých lodích a velkých myšlenkách“. Největší myšlenkou přitom bylo, že britská monarchie slouží k tomu, aby spojovala minulost s budoucností země způsoby, které přesahují úzkoprsost a ošklivost každodenní politiky. Odkaz králů a královen táhnoucí se více než tisíc let do minulosti – přetrvávající symbolika korun a kočárů i doslovné ztělesnění anglického a dnes britského státu – spojuje Brity na společné cestě.

Cynikové to možná označí za otřepanou taktiku „chléb a hry“. Hlavním smyslem však je upřít lidské oči a srdce na výklad obsahující naději a smysl – nezneklidňovat veřejnost, ale spíše ji pozvedat. Opravdu mají Řekové, Španělé, Portugalci a další Evropané přijmout úsporný program, který je jim vnucován, protože v Německu a dalších severoevropských zemích převažuje názor, že jsou rozmařilí a líní? Toto jsou bojovná slova, která vyvolávají zášť a rozkol právě ve chvíli, kdy jsou nejvíce zapotřebí jednota a společné sdílení zátěže.

Zejména Řecko dnes potřebuje najít cestu, jak spojit svou minulost s budoucností, avšak žádný vladař není na obzoru. A jako kolébka první demokracie na světě potřebuje Řecko jiné symboly národní obnovy než žezla a róby. Prakticky všichni západní čtenáři se poprvé setkávají se světem kolem Středozemního moře prostřednictvím Homéra: s jeho ostrovy, pobřežími a lidmi, které drží pohromadě diplomacie, obchod, sňatky, olej, víno a dlouhé lodě. Řecko by se znovu mohlo stát pilířem takového světa; využít své současné krize k utvoření nové budoucnosti.

Tato vize je představitelnější, než by si leckdo myslel. Odhaduje se, že ložiska zemního plynu ve východní části Středozemního moře obsahují až 3,3 miliardy kubíků plynu, což by stačilo pokrýt světovou spotřebu na celý rok. Další velká naleziště plynu a ropy leží u řeckého pobřeží v Egejském a Jónském moři – výnos z jejich těžby by dokázal proměnit finance Řecka i celého regionu. Izrael a Kypr plánují společný průzkum, Izrael a Řecko diskutují o plynovodu, Turecko a Libanon provádějí sondy a Egypt má v plánu přidělovat licence na průzkum.

Do věci se však jako vždy vkrádá politika. Všechny dotyčné země mají spolu námořní spory a politické neshody. Turci spolupracují se Severním Kyprem, jehož nezávislost uznávají jen oni sami, a pravidelně adresují výhrůžné tóny Izraeli, který provádí vrty s řeckokyperskou vládou Kyperské republiky. Kyperští Řekové pravidelně drží EU jako rukojmí kvůli jakýmkoliv společným akcím s Tureckem a totéž činí i Řecko. Turci nevpouštějí do svých přístavů kyperská plavidla a nekomunikují s Izraelci od doby, kdy bylo devět tureckých občanů zabito na lodi, která se snažila prolomit izraelskou blokádu Gazy. Libanon a Izrael spolu ani nemají diplomatické styky.

Stručně řečeno mohou bohatství, pracovní místa a rozvoj, které by do všech zemí v regionu proudily díky zodpovědné těžbě energetických surovin, přijít vniveč kvůli tvrdošíjnému lpění na tom, co každá země pokládá za svůj spravedlivý podíl, a kvůli odepírání přístupu nepřátelům.

Zdá se tedy, že vize Středozemního energetického společenství je odsouzena k tomu, aby zůstala pouhým snem. Přesto si v červenci připomeneme 60. výročí ratifikace Pařížské smlouvy, která pouhých šest let po skončení druhé světové války založila Společenství uhlí a oceli (ECSC) mezi Francií, Německem, Itálií, Belgií, Nizozemskem a Lucemburskem. Německo a Francie přitom spolu v předchozích 70 letech svedly tři ničivé války, z nichž poslední dvě zpustošily ekonomiky celé Evropy a zdecimovaly její obyvatelstvo.

Vzájemná nenávist a podezíravost těchto zemí nebyla o nic méně hořká a hluboce zakořeněná než současná nevraživost ve východním Středomoří. Přesto francouzský ministr zahraničí Robert Schuman s pomocí svého poradce Jeana Monneta ohlásili v roce 1950, tedy pouhých pět let po odchodu německých vojáků z Paříže, plán na vytvoření ECSC s cílem „učinit válku nejen nemyslitelnou, ale i materiálně vyloučenou“. Schuman navrhl svěřit francouzskou a německou produkci uhlí a oceli společnému Vysokému úřadu, což oběma stranám zabránilo používat válečné suroviny proti sobě navzájem a poskytlo impulz ke společné průmyslové ekonomice. ECSC se stalo jádrem současné Evropské unie.

EU se dnes zmítá v provazech, ale pouhých několik málo konkrétních kroků evropských politických špiček by mohlo otevřít dveře podobně smělému diplomatickému řešení, které by mohlo obnovit ekonomiky EU i středomořských zemí a transformovat energetickou politiku v Evropě a Asii. Kdyby Evropský parlament a Evropská rada podnikly kroky k tomu, aby přímý obchod mezi EU a Severním Kyprem podléhal schválení kvalifikovanou většinou, a nikoliv konsensem (tedy s možností kyperského veta), mohla by EU začít se Severním Kyprem obchodovat a Turecko by pak mohlo začít obchodovat s Kyprem jako celkem. Tyto kroky by posléze mohly vést k vytvoření energetického partnerství mezi Tureckem, Kyprem a Řeckem, což by dalo pozitivní podnět k turecko-izraelskému smíření.

Schumanův plán krystalizoval dva roky a zaváděl se deset let. Válkou zdecimovaným a zoufale chudým Evropanům však poskytl pozitivní vizi nové budoucnosti, kterou dnes Řecko a Kypr, nemluvě o blízkovýchodních a severoafrických státech, naléhavě potřebují. Vedoucí evropští představitelé nepřekonají tuto krizi tím, že budou bombardovat své občany ponurými žádostmi o utahování opasků. Musí přijmout konkrétní kroky, s Řeckem jako plnoprávným a rovnocenným partnerem, aby vytvořili vizi reálných plodů omlazené EU.

Evropská unie nemá královnu Alžbětu. Potřebuje však dalšího Schumana a Monneta.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (4)

Please login or register to post a comment

  1. CommentedAndré Rebentisch

    "Are Greeks... really supposed to embrace an austerity program imposed on them.." - What is so difficult to get when financial markets grant bonds junk status? "Carrots without stick" would be irresponsible for all sides, as is biting the hand that still feeds.

  2. CommentedGary Techentien

    This lady of Princeton, this former Director of Policy Planning for the Department of State at the Obama White House, writes blithely of how the traditions of a thousand year monarchy in Britain as manifested in the Queen’s recent Jubilee enables the people of Britain to form a vision of the future and to, as she puts it, “fix eyes and hearts on a narrative of hope and purpose – to uplift, rather than distract.” Without belaboring the point that, from where I sit, parties like the Queen’s Jubilee are very much intended to distract every bit as much as they are meant to uplift, Professor Slaughter gives the illustration to reinforce the point that to lack such a positive narrative, makes “winning” impossible. She doesn’t say what kind of winning she’s talking about, although I find her choice of operative verb to be intriguing. She chooses “winning” instead of, say, “advancing” “developing” “becoming” “building” or “succeeding”. More on the curious word choice later.

    The upshot on her characterization of the Queen’s party as inspirational is that not only does she choose not to call it the obvious propaganda that it is, she writes as if oblivious of the fact that she is invoking a symbol of empire. It never apparently occurs to her that the august monarchy she sees as providing that “uplifting…positive narrative” was—particularly during the years of empire from the late 15th through the mid 20th centuries—wont to beat untold wealth out of its colonial possessions like a brute master beating work out of a listless slave, while on the home front, the people wearing those very crown jewels and riding in those very carriages Professor Slaughter extols colluded with their captains of industry to ruthlessly exploit the labor of the lower classes throughout the dark and smoke palled industrial revolution. By pointing this out I don’t mean to contend that the British people didn’t wind up loving their monarchy. They did and do, the damn fools. So yes, I appear to be one of those cynics Professor Slaughter anticipated might call the Queen’s Jubilee the “old bread-and-circuses routine.”

    I don’t think she’s so naïve as to think the Queen’s party wasn’t propaganda. But I do understand why she doesn’t want to seem so cynical herself. She’s held an important office in the U.S. empire and so she must not mention such things if she wishes to retain her privileged position.

    Still, she says something that it seems might get her into hot water with her official connections at State. She asks, “are Greeks, Spaniards, Portuguese, and other Europeans really supposed to embrace an austerity program imposed on them because prevailing wisdom in Germany and other northern countries considers them profligate and lazy?” This is a radical thought because, as the Germans are quick to point out, the Greeks, Spaniards, Portuguese and others borrowed the money and they need to pay it back and the interest too. Hence, Professor Slaughter’s statement seems a little rad for two reasons: First, she thinks the obligation to pay arises from how the Germans see the southerners as profligate and lazy; second, she thinks the debt ought to be forgiven for that reason. If you’ll pardon me, her take on this seems a little naïve, maybe even a little disingenuous. The German cultural impressions of the debtor countries is irrelevant to what the German's see as the duty of those countries to pay and the debt ought to be forgiven because to enforce its payment would press the debtor countries into too much misery.

    Next Professor Slaughter gets to the point of her article: the Greeks, Turks and Cypriots could all get a mojo going for the future if they got together and developed their common offshore natural gas reserves. The upshot is that these countries could all profit if they’d find some way, through good faith and diplomacy, to work together in their common interest, and who can disagree with that? Not me.

    Still, the essay bugs me. From its tortured imagery through its obliviousness to presence of EMPIRE in everything it discusses to the choice of the word “winning” to describe what the article assumes in the opening paragraph we all want to do. The type of international cooperation the article suggests is essentially the process of working together toward a common good, which I like, and yet Professor Slaughter chooses to characterize that process by applying the word “winning” to it.

    What is being won? A positive outcome. If such an outcome were to happen, wouldn’t the process really be more one of a building, a creating, a crafting? While the word “win” now is often used as a kind of synonym for things like creating, building or crafting something in the sense that the thing created was won from alternative outcomes that were not so positive, it nonetheless has its roots in contests where entities compete and some win while others lose. Professor Slaughter paints a scenario of Greek-Turkish-Cypriot gas development as a win-win situation, although she ignores the obvious environmental costs of extracting and consuming any fossil fuel.

    I can’t help but be made uncomfortable by our culture’s overweening worship of the idea of “winning” and of Professor Slaughter’s use of it in this essay when there were other better words available. It says something about what the deeper problem is in our society, that we compete too much, that we preserve the perquisites of the winner and, to greater or lesser degrees, ignore the difficulties that result to the loser. As a result of that, we get wealth flowing like rivers to the top of our hierarchical society while the lower levels grow pale and anemic.

    Professor Slaughter occupies a position high in the hierarchy, close to the headwaters of power. And yet, she would forgive the Greek and Spanish debt. She probably wouldn't be making statements like that if she were still at State. But maybe so. It’s enough to suggest some hope.

  3. CommentedProcyon Mukherjee

    A brilliant article and the reference to building partnerships as opposed to playing the same 'austerity' melody harmonized by a 'bail-out' movement looming at large.

    Eastern Coal and Steel Community and the vision of the Mediterranean Energy Community have a lot in common and deference, but a lot to differ as well. The stumbling block for this to succeed, is the lack of vision itself and common sense, which is left in the lurch, for good reason that only time will tell.

    The success of ECSC happened at a time when the world of finance and bond markets had not taken shape and speculation was yet to take root in the annals of forex transactions or even the word 'GDP' was unknown in common language; leadership brought down barriers, whether in trade or in homes and the rules of the market was not hijacked by the powerful for an uncommon good.

    A brilliant attempt to recast our thoughts.

    Procyon Mukherjee

  4. CommentedZsolt Hermann

    Although I do not think the British monarchy works the way the writer describes, this historical connection probably working for a day or two around celebrations, or soccer World Cups, but I agree with her conclusion that only positive motivation is capable of providing people with the drive that is sustainable, requires no trickery or coercion.
    Moreover the motivation has to come from ground up, and not top down as before, in the forms of "great speeches", great leaders urging their masses into something, but we need a motivation everybody understands, feels, and lives through.
    Otherwise it will not work, but we will continue stumbling from crisis to crisis.
    And such positive, general motivation could unite people and drive them to build a fundamentally different human system, that is moving away from excessive consumerism, making decision only based on self calculation, self profit, where people become capable of considering the whole above the fragmented, polarized details, above individual priorities.
    So what can give us such motivation?
    A global, integral education/information sharing program for all, helping all of us understand that the system we evolved into, this global, interconnected network, where a small change on one end of the globe shakes the whole as one, and that we live on top of finite resources and within a fragile natural system, so based on the general understanding with our undisputed talent and ingenuity we could build our new structure that adapts to our 21st century conditions.

Featured