MNICHOV – Země eurozóny se právě dohodly, že během příštích tří let poskytnou Řecku 80 miliard eur ve formě levných půjček, a doufají, že Mezinárodní měnový fond poskytne dalších alespoň 15 miliard eur. Úrokové sazby, jež je Řecko nuceno platit těm, kdo kupují jeho vládní dluhopisy, ale vystřelily na rekordně vysokou hladinu bezmála 9 % – o 5,9 procentního bodu nad poměřovací sazbu, již platí Německo. Důsledkem je 16 miliard eur ročně navíc za splátky úroků ze současného řeckého dluhu ve výši 273 miliard eur. Je zjevné, že trhy jsou stále přesvědčené, že Řecko nebude schopné svůj dluh splácet.

Řecko má navíc další obrovský problém: jeho deficit běžného účtu v současnosti dosahuje enormních 13 % čistého národního důchodu, což znamená, že ročně bude zapotřebí pokrýt 27 miliard eur půjčkami nebo prodejem řeckých aktiv. Vzhledem k tomu, že mezinárodní investoři už tento schodek nejsou ochotni financovat, a dokonce se zdráhají refinancovat stávající řecký dluh, zůstávají pouze tři možnosti.

První je, že finance na trvalém základě poskytne Evropská unie, čímž vytvoří „Evropskou transferovou unii“ ve prospěch schodkových zemí, včetně Portugalska, Španělska, Irska a Itálie. Druhou možností je, že Řecko projde depresí, během níž sníží mzdy a ceny. Konečně by Řecko mohlo odstoupit od eura a devalvovat svou měnu.

Všechny tři možnosti jsou bolestivé, byť z různých příčin. První je neúnosná pro stabilnější země EU, protože by je připravila o jejich bohatství a nasála by je do nebezpečného fiskálního víru. Druhá by vedla k ještě vyššímu počtu bouří v ulicích Řecka, s nepředvídatelnými politickými důsledky. A třetí by destabilizovala euro, přičemž by možná vyústila v runy na některé další země EU. Jelikož všechny tři možnosti jsou špatné, situace se stává učiněnou řeckou tragédií, podobnou těm, jež jsme doposud vídávali jen na jevišti.

Politici se domnívají, že čtvrtou možností je přimět Řecko k větší rozpočtové kázni. To ale není pravda. Rozpočtová disciplína se osvědčí pouze do té míry, do jaké zemi ponoří do deprese a vyvolá reálnou devalvaci prostřednictvím snížení mezd a cen, což je možnost druhá. Tato možnost by sice stimulovala příliv turistického ruchu a prodej realit a laikům se jeví jako snadná a zvladatelná, ale ve skutečnosti je pro Řecko nejproblematičtějším řešením, neboť by natolik podněcovala vnitrostátní protesty, že by to mohlo destabilizovat východní Středomoří.

Tragédii bylo možné předejít, kdyby Řecko projevilo ráznou a včasnou dluhovou kázeň. Země by se pak nemohla sama cenově vystrnadit z trhu umělým boomem na dluh. Nezažila by sice pocit opojení, ale také se vyhnula kocovině.

Ponaučení, které bychom si z této krize měli vzít, říká, že měnová unie potřebuje neprůstřelnou rozpočtovou disciplínu, aby od počátku předešla cyklu boomu a propadu. Ke zvážení jsou tu opět tři možnosti:

·        Americký systém. Ve Spojených státech existuje mechanismus znemožňující finanční výpomoci a neexistují mezivládní půjčky. Je-li to nutné, rozmařilé státy zbankrotují. Trhy včasnějším způsobem pobízejí k dodržování nezbytné dluhové kázně, neboť si u vládních dluhů účtují vyšší úrokové sazby. Tento systém funguje poměrně dobře už od devatenáctého století, přestože (anebo protože) s sebou přinesl značný počet státních bankrotů. Vzhledem k ošidnému stavu kalifornských financí jej možná brzy čeká další zkouška.

·        Německý systém. V Německu musí rozpočty jednotlivých zemí schvalovat určitá „rada stability“. Podle německé ústavy nebude spolkovým zemím po roce 2020 dovoleno hospodařit s rozpočtovými schodky, a aby tento cíl splnily, musí už dnes pracovat na fiskální konsolidaci. Ve výjimečných případech země budou smět hospodařit s deficitem, ale jeho úhrnný objem nesmí přesáhnout 1,5 % HDP. Přesáhne-li schodek jedno procento HDP, částka převyšující tuto hranici se odečte od rozpočtu povoleného v dalším roce, bude-li ekonomika na vzestupu a mezera výstupu se bude zmenšovat.

·        Nový systém EU. Ten by se držel logiky strategie finanční sanace, již EU v současnosti uplatňuje, a měl by se rozšířit tak, aby zahrnoval automatické pokuty pro „daňové hříšníky“. V případě potřeby by půjčky poskytovaly ostatní země EU, ve formě krytých státních dluhopisů kolateralizovaných privatizovatelnými aktivy státu. Jejich celkový součet by nesměl přesáhnout 10 % HDP. Pokud by země navzdory těmto půjčkám dospěla k insolvenci, musela by opustit euro a devalvovat.

Zemi, jejíž poměr zadlužení k HDP překročí 60% strop stanovený Maastrichtskou smlouvou anebo jejíž rozpočtový deficit překročí mez stanovenou na 3 % HDP, by mohly sankcionovat automatické pokuty. Ty by mohly být tak vysoké, jako by za neexistence pomoci byla úroková prémie, čímž by zajistily, že přínos zvýšené stability pod křídly eura půjde ve prospěch všech zemí eurozóny, nikoli jen jejích rozmařilých členů. Aby se předešlo tomu, že hříšníci uvíznou v dluhové pasti, pokuty by mohly být ve formě krytých státních dluhopisů kolateralizovaných privatizovatelnými aktivy státu.

To vše je nepříjemné a pro politiky, kteří věří ve sny, to zřejmě přitažlivé nebude. Evropská dluhová krize se ale kvůli jejich zbožným přáním nevypaří. Je na čase, aby se Evropa postavila čelem skutečným možnostem jak zachovat stabilitu eura – jakož i EU samotné.