OSN se ocitá v závažné, dlouhodobé krizi. Tato krize nepoleví, dokud nebudou osvětleny její příčiny a organizace neprojde reformou. Avsak reformu ztěžuje nová forma politické korektnosti.

Jednou ze zásadních příčin krize OSN je změna mezinárodní situace po zániku Sovětského svazu a síření toho, co já označuji za ,,nekompetentní státy``. Mnohé země, které získaly samostatnost v důsledku národně osvobozeneckých hnutí v době od 40. do 90. let, prokázaly neschopnost vytvořit na svém území podmínky pro normální život. Ve věku globalizace čím dál bezmocněji zaostávají za vyspělými zeměmi.

Navíc jsou mnohé tyto režimy prostě neúspěsné a v dohledné budoucnosti se buď zhroutí, nebo dramaticky promění. To se nevyhnutelně projeví jako zdroj dlouhodobé politické a vojenské nestability ve velkých částech Afriky, Středního východu, Střední a jižní Asie a dále v mnoha bývalých sovětských republikách.

Vzestup nekompetentních států s sebou přinásí ohromné potíže: síření zbraní hromadného ničení, terorismus, náboženské a etnické sváry, boje o přírodní bohatství, migrační vlny, obchod s drogami a poskozování životního prostředí.

Tyto státy zpochybňují nase tradiční chápání národní suverenity. Tolerovat je, jak se dělo až donedávna, je čím dál nebezpečnějsí. Politicky korektní politika souhlasu s právem každého národa na sebeurčení, včetně práva na založení samostatného státu, vede ke vzniku dalsích nekompetentních režimů.

Nekompetentní státy dnes v OSN tvoří bezmála větsinu, což v očích mnoha lidí ve vyspělém světě podkopává morální legitimitu tohoto orgánu. Oslabuje to také schopnost OSN vypořádat se s nejzávažnějsími problémy současné mezinárodní situace.

Druhou zásadní příčinou krize OSN je skutečnost, že USA už nemají zájem dodržovat stará pravidla mezinárodních vztahů. Pro lídry USA je kvůli americkému statusu supervelmoci skutečně stále méně výhodné hrát podle pravidel, která se sice v minulosti mnohokrát překračovala, dnes se ovsem jeví jako překážka bránící USA převzít novou úlohu v mezinárodních záležitostech.

Nová role, s níž USA počítají, se úzce váže k hluboké destabilizaci, již přineslo síření nekompetentních států. Amerika už jistou dobu touží ve světě ,,nastolit pořádek`` a modernizovat zejména problematické režimy ve vysoce strategických oblastech. Na Středním východě a ve Střední Asii se občas zdá, že tato politika získala převahu nad někdejsí doktrínou odstrasování, jež bývala uplatňována proti Sovětskému svazu a jeho komunistickým spojencům.

Právě touha čelit destabilizaci a upevnit svůj status supervelmoci byla prvořadou pohnutkou USA pro zásah v Iráku. Svět Ameriku nemusí v jejích jednostranných snahách o získání pozice světového policisty podporovat, obzvlásť když mohou přinést jestě větsí nestabilitu. Nicméně je potřeba si uvědomit, proč je USA podnikají a že reagují na ústřední problém dnesního mezinárodního pořádku.

Jestliže Rusko a dalsí státy, které se v Radě bezpečnosti stavěly proti irácké politice USA, skutečně chtěly přesvědčit Ameriku, aby na Irák neútočila, a ochránit mezinárodní právo, slo o naivní politiku odsouzenou k nezdaru. Pokud jsme usilovali o zachování Rady bezpečnosti OSN a pozice současných stálých členů, pak toto jednání směřovalo spís k opačným účinkům.

Obdobně platí, že jak snahy zpoza fronty prokázat, že odpůrci války v Iráku měli pravdu a že se Američané a Britové zmýlili, tak požadavky předložení ,,důkazů``, že Irák vlastnil zbraně hromadného ničení, jsou nekonstruktivní a způsobují jedině vzájemnou podrážděnost. OSN nelze zachovat a reformovat bez spolupráce ze strany USA, ať už je to pro některé osoby jakkoli bolestné.

Stane-li se OSN nástrojem boje proti Americe, organizaci to oslabí či úplně odepíse. Zapotřebí je reformy, která zareaguje na mezinárodní pořádek současnosti a modernizuje čím dál zastaralejsí a stále častěji přehlížený orgán mezinárodního práva tak, aby odpovídal dnesní hospodářské a politické realitě.

Obnova musí začít u Rady bezpečnosti OSN, jejíž mandát z roku 1945 už není životaschopný. Nejsamozřejmějsím řesením je zvýsení počtu stálých členů z pěti na osm nebo devět (slo by o Německo, Japonsko, Indii a případně Brazílii) a změna pravidel hlasování, která by zavedla, že ke znemožnění určitého kroku bude potřeba hlasů dvou nebo tří stálých členů, nikoli jen jednoho.

Není ovsem pravděpodobné, že by se OSN reformovala zevnitř. Potřebný vnějsí podnět by mohla nejlépe poskytnout proměna G8 v instituci, která by získala výkonnou působnost. Pokud zvýsení počtu stálých členů Rady bezpečnosti nezíská dostatečnou podporu (což je pravděpodobné), vyspělé země by se měly vrátit k myslence, která už několik let koluje v zahraničněpolitických kruzích: abychom se vypořádali s novými hrozbami globální bezpečnosti, měli bychom vybudovat novou organizaci založenou na G8, jež ovsem zahrne i Čínu a Indii.

Takové návrhy by mohly dále uspísit reformu samotné OSN. Každopádně jedno se zdá jisté: bez dalekosáhlé přestavby by OSN brzy mohla jít ve stopách dalsích institucionálních pozůstatků studené války, jako je Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a NATO.