LONDÝN – Během posledních tří let byly oceány inkoustu (či bajtů) věnovány formulacím programů k rozlousknutí hlavolamu bank „příliš velkých, aby padly“. Mnozí akademici a učenci plísní regulátory a centrální bankéře za neschopnost pochopit zjevné půvaby takzvaného „úzkého bankovnictví“, určité restaurace oddělenosti komerčního a investičního/obchodního bankovnictví z éry platnosti Glassova-Steagallova zákona nebo dramaticky vyšších kapitálových požadavků. Kdyby prý jedno z těchto řešení bylo zavedeno, svět by byl bezpečnější a šťastnější a daňovým poplatníkům už by nehrozilo, že budou sanovat naprosto neschopné finančníky.

Bankéři v reakci na to mají sklon k tvrzení, že jakýkoli zásah do jejich byznysu by byl nehorázným atakem na jejich nezcizitelné lidské právo dle libosti prošustrovat peníze akcionářů a vkladatelů. Navíc tvrdí, že náklady každého zvýšení povinného základního kapitálu by se jednoduše přesunuly na vypůjčovatele v podobě vyšších úrokových sazeb, což by způsobilo zadrhnutí hospodářského růstu.

Člověk by to mohl označit za dialog hluchých, až na to že většina neslyšících se spolu pomocí znakového jazyka a dalších způsobů docela dobře dorozumí.

Do tohoto území pod lítou palbou mašíruje britská Nezávislá komise pro bankovnictví, již loni zřídil ministr financí George Osborne, s pověřením prověřit možné strukturální reformy bankovní soustavy zaměřené na zajištění finanční stability a konkurence. Komisi předsedá Sir John Vickers, děkan oxfordské All Souls College, což je z britské akademické obce patrně nejlepší možnost. Po boku mu sedí Martin Wolf z The Financial Times, takže na růžových stránkách listu lze očekávat vstřícnost.

Předběžná zpráva komise, zveřejněná 11. dubna, je srozumitelná a pronikavá. Přesvědčivě dokládá, že za všechna navrhovaná řešení by bylo třeba zaplatit významnou cenu. Čtenář nutně dochází k úsudku, že regulátoři nakonec možná až tak tupí nebyli.

Jeden samozřejmý argument tkví v tom, že mezi strukturou finančního průmyslu a úspěchem či nezdarem za krize se jen těžko hledá zřetelný vztah. Některým univerzálním bankám se dařilo, jiné si vedly zle. Část investičních bank prosperovala (v případě Goldman Sachs snad až přespříliš), jiné se zhroutily. Některé maloobchodní banky jsou kaput, třeba Northern Rock, kdežto jiné se udržely nad hladinou (kupříkladu britská pobočka Santander).

S některými z nejmámivějších možností udělal Vickers krátký proces. Úzké bankovnictví, z něhož plyne, že maloobchodní vklady zůstávají ve vyhrazených subjektech, opřených pouze o bezpečná a likvidní aktiva, jako jsou vládní dluhopisy, pod mikroskopem fakulty All Souls nepochodilo. „Společenské náklady by byly výrazné,“ varuje, jelikož by se vytratily synergie mezi přijímáním vkladů a půjčováním. A vlády by téměř s jistotou i tak musely některé úvěrující banky podporovat, takže údajné přínosy ve smyslu odizolování veřejných prostředků by se nenaplnily.

O nic víc Vickersovi neučarovalo ani takzvané „omezené účelové bankovnictví“, v jehož rámci je dluh účinně sekuritizovaný. „Došlo by k poklesu ekonomické hodnoty přidané zprostředkovatelstvím“ a to by zle postihlo půjčky pro malé a středně velké podniky.

Ani přímočará omezení velikosti bank si nezískala přízeň. Volckerovo pravidlo? „Je nepravděpodobné, že by v Británii mělo výraznější vliv,“ takže lze dovodit, že ani jinde mimo USA.

Glass-Steagall komisi zdržel znatelně déle, ale i ten pohořel: „cena za úplnou separaci by mohla být vyšší, než je pro řešení problémů nezbytné,“ zčásti kvůli potenciálu „úspor ze sortimentu mezi službami maloobchodního a velkoobchodního/investičního bankovnictví“. Navíc „úplná separace by odstranila veškeré přínosy vnitrobankovní diverzifikace a tím skoncovala s možností, že jedna část skupiny zachrání jinou“.

V tomto místě už se čtenáři v zasedacích místnostech britských bank těšili na snadné vítězství po třech setech. Profesor pasovaný na rytíře už byl na cestě k čestnému občanství v londýnské City (obskurní, ale ceněná pocta, která svého nositele opravňuje k převedení stáda ovcí přes London Bridge).

Poslední sousto jim ale zhořklo v ústech. Přízeň komise si vydobyla reforma, již popisuje jako „maloobchodní hradbu“. Ve svém důsledku by vyžadovala, aby banka provozující v Británii maloobchodní aktivity, převedla tyto činnosti do samostatně kapitalizované pobočky. Kapitálové požadavky uvalené na takovou pobočku by byly tíživější, neboť nejužší kapitál (Tier One) by byl stanoven na 10 %, oproti novému standardu Basel 3 ve výši 7 %.

Takový požadavek by přivodil náklady univerzálním bankám, neboť by omezil přesuny kapitálu uvnitř skupiny. Rozsah těchto nákladů není známý, ale poté, co byla zpráva zveřejněna, vzrostly ceny akcií bank, na něž by mohly dolehnout (především Barclays a Royal Bank of Scotland), což naznačuje, že nejsou tak vysoké, jak se někteří obávali.

Hlavní výhodou tohoto modelu je, že zapadá do dalších reforem, které se rozvíjejí v rámci Basel. Maloobchodní hradba má největší smysl, spojí-li se s novým režimem pro řešení potíží, který by umožňoval maloobchodní pobočku zavřít, aniž by se nákaza přenesla na celou skupinu. Pokud zároveň uspějí snahy vytvořit konstrukci pro vnitřní sanaci, která dá akcionářům pocítit část újmy, byli bychom snad na dohled od smysluplné a nepříliš nákladné reformy, s níž by se trh mohl smířit – a u níž by regulátoři měli reálné šance, že ji zvládnou řídit.

Ty, kdo chtějí, aby se banky „srovnaly do latě“, i kdybychom si při tom měli nabít nos, Vickers nepotěší. Vypracováním poctivého, rigorózního zhodnocení hlavních reformních návrhů nám však Nezávislá komise pro bankovnictví udělala neocenitelnou službu a zaslouží si uznání za vkusně odvedenou práci.