Monday, July 28, 2014
Exit from comment view mode. Click to hide this space
0

Nejprve zotavení, pak reforma

LONDÝN – Finanční krize, která začala v roce 2007, zmenšila světovou ekonomiku o 6% za dva roky a zdvojnásobila nezaměstnanost. Její bezprostřední příčinou bylo predátorské půjčování peněz bankami, takže lidé mají přirozeně vztek a chtějí, aby padaly hlavy a bonusy – toto smýšlení ztělesňují současné celosvětové protesty proti „Wall Streetu“.

Banky však nejsou jen součástí problému, ale i nezbytnou součástí řešení. Stejné instituce, které krizi zapříčinily, ji také musí pomoci vyřešit tím, že začnou znovu půjčovat. Vzhledem k ochabování celosvětové poptávky musí být prioritou zotavení, aniž se opustí reformní cíl – z politického hlediska je to obtížná linie.

Společným jmenovatelem reformy je potřeba opětovně nastavit regulaci sektoru finančních služeb. Experti před krizí halasně tvrdili, že „efektivní“ finanční trhy lze bezpečně ponechat, ať se regulují samy. V souladu s kořistnickým duchem, který v té době ve finančním sektoru převažoval, prohlásil v roce 2006 Mezinárodní měnový fond, že „rozšíření úvěrového rizika bankami mezi širší a pestřejší skupinu investorů… pomohlo učinit bankovní i celý finanční systém pružnějšími…“ V důsledku toho prý „komerční banky mohou být méně zranitelné vůči… šokům“.

V takovém nesmyslu nelze necítit domýšlivou naparovačnost Peněžní moci, která nikdy nedokázala přijmout veřejný zájem za svůj. Padesát let po velké hospodářské krizi z 30. let držela tuto moc na uzdě protiváha v podobě vlády. A v srdci této politické pojistky stál americký Glass-Steagallův zákon z roku 1933.

Glass-Steagallův zákon si kladl za cíl zabránit komerčním bankám v rizikových investicích s penězi vkladatelů tím, že předepíše institucionální oddělení drobného (retailového) bankovnictví od bankovnictví investičního. Výsledkem bylo 65 let relativní finanční stability. V systému, který ekonomové později označili za „potlačený“ finanční systém, plnily retailové banky nezbytnou funkci finančního prostřednictví, aniž na sebe braly sebevražedná rizika, zatímco vláda držela agregátní poptávku dostatečně vysoko, aby zajistila takovou úroveň investic, která povede k plné zaměstnanosti.

Poté však Peněžní moc vrátila úder, k čemuž jí dopomáhala a ponoukala kohorta zapálených ekonomů. Londýnský velký třesk zrušil v roce 1986 oddělenost bankovních funkcí ve Velké Británii. A po vytrvalém lobbování zástupců finančního sektoru zrušil americký prezident Bill Clinton v roce 1999 také Glass-Steagallův zákon. Od té chvíle mohly komerční a investiční banky fúzovat a tyto spojené instituce byly oprávněny nabízet celé spektrum bankovních služeb včetně poskytování finančních záruk a dalších obchodních aktivit.

Byla to součást deregulační vlny, která smetla slib Franklina Roosevelta, že „vyžene směnárníky z chrámu“. Clinton také odmítl regulovat credit-default swapy a americká Komise pro cenné papíry a burzy umožnila bankám ztrojnásobit objem transakcí s vypůjčenými prostředky. Tato tři rozhodnutí přímo vedla k rozmařilému poskytování podřadných hypoték, které v letech 2007-2008 srazily americkou bankovní soustavu na kolena.

Od tohoto krachu panují snahy o rekonstrukci rozvráceného systému finanční regulace ve snaze předejít „přehnanému půjčování“, které vedlo ke kolapsu. Nové doktríně se říká „makrouvážlivá regulace“. Podle mezinárodní dohody známé jako Basel III se má od bank vyžadovat, aby držely vyšší podíl kmenového kapitálu proti „rizikově váženým aktivům“, a transakce s vypůjčenými penězi se mají omezit na menší procento takových aktiv. Národní regulátoři zkoumají způsoby, jak měnit poměrové požadavky v průběhu hospodářského cyklu, a začali podrobovat banky pravidelným „zátěžovým testům“.

Ve Velké Británii má Výbor pro finanční politiku, který je součástí Bank of England, monitorovat „systémové riziko“ finančního krachu, přičemž Úřad pro uvážlivou regulaci dohlíží na systémově významné instituce. Značně zrychlené tempo růstu bankovních úvěrů, cen nemovitostí a transakcí s vypůjčenými penězi poskytne podle monetárního ekonoma Charlese Goodharta úřadům dostatečné varování před blížící se krizí.

Nová doktrína vkládá důvěru do schopnosti regulačních orgánů zlepšit měření rizikovosti bank a současně ponechat beze změny strukturu bankovní soustavy. Pokud však jde o požadavky navýšení kmenového kapitálu proti „rizikově váženým aktivům“, kdo bude tato rizika vážit a podle jaké metodologie?

Goodhart připouští, že vážení rizika bank v období před recesí podléhalo politickým tlakům a „ovlivňování a manipulaci ze strany finančního průmyslu“. To je zákonité, protože jak kdysi poznamenal John Maynard Keynes, „rizikovost“ mnoha investic podléhá vnitřní nejistotě, a proto je nezměřitelná. Nová regulační filozofie stručně řečeno nahrazuje iluzi, že banky lze bezpečně ponechat, aby si svá rizika řídily samy, iluzí, že to za ně udělají regulátoři.

Počáteční zápal pro obnovu Glass-Steagallova zákona – tedy pro rozdělení bankovních funkcí do samostatných institucí – mezitím notně ochabl. Je jen logické, že banky disponující vklady, za které ručí stát, by měly být až nudně bezpečné, přičemž ostatní nezbytné, leč riskantní aktivity by se měly oddělit a přenechat samostatným společnostem. V otázce (opětovné) realizace této myšlenky však bylo dosaženo jen malého pokroku.

„Volckerovo pravidlo“, podle něhož by se komerčním bankám zakázalo obchodování na vlastní účet a vlastnictví hedgeových fondů a private-equity společností, vázne v americkém Kongresu. Ve Velké Británii zase Nezávislá komise pro bankovnictví vedená sirem Johnem Vickersem odmítla oddělení drobného a investičního bankovnictví a místo toho doporučila „postavit plot“ mezi vklady a investičními odděleními univerzálních bank.

Škarohlídi namítají, že tyto „čínské zdi“ se pod tlakem vždy zhroutí vzhledem k obrovské poptávce akcionářů, aby univerzální banky zvyšovaly zisk na úkor zdravého jádra komerčního bankovnictví. A nejvyšší představitelé bank budou mít stále právní závazek maximalizovat zisky. Návrhy Vickersovy komise navíc závisejí na promyšlené regulaci, což v rozporu s historickými zkušenostmi předpokládá, že regulátoři budou vždy o krok před bankéři.

Peněžní moc se nikdy nevzdává snadno. Většina návrhů bankovní reformy – ať už se opírají o regulaci nebo směřují k oddělení institucí – dosud zůstává ve stadiu plánů a finanční lobby je bezpochyby vykleští.

A navzdory jejich chvályhodnosti žádný z těchto návrhů neřeší nejaktuálnější problém globální ekonomiky: nedostatek, nikoliv přebytek nabídky úvěrů. Jinými slovy je hlavním úkolem oživit růst úvěrů při plném vědomí, že současně musíme začít vymýšlet způsoby, jak je udržet na uzdě.

Exit from comment view mode. Click to hide this space
Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured