NEW HAVEN – Hlavní ekonom Mezinárodního měnového fondu Olivier Blanchard spolu s několika ekonomy MMF v nedávném pojednání navrhl, aby vlády nabídly nástroj, který autoři označili za „pojištění proti recesi“. Firmy i jednotlivci by si mohli sjednat pojistku, platit za ni pravidelné pojistné a za to získat odškodnění v případě, že některý ekonomický ukazatel, například růst HDP, klesne pod určitou úroveň. Takové pojištění by podle nich pomohlo firmám i jednotlivcům vyrovnat se s „extrémní nejistotou“ současného ekonomického prostředí.

Pojištění proti recesi by opravdu mohlo přispět ke zmírnění hospodářské krize tím, že by snížilo nejistotu. Skutečným problémem, jemuž momentálně čelíme, je koneckonců paralýza: nejistota pozastavila řadu rozhodnutí o výdajích, a to jak ze strany firem (v oblasti zvyšování výkonnosti), tak i spotřebitelů (v oblasti zboží, které firmy vyrábějí). Snížení nejistoty by mohlo fiskální stimulační programy rozšířit nebo je dokonce předčit, poněvadž by řešilo základní příčinu neochoty k utrácení.

Navíc by pojištění proti recesi nemuselo na rozdíl od fiskální politiky zatížit vládu dodatečnými náklady, poněvadž pokud stimuluje důvěru, pak předchází riziku, proti němuž se pojištění sjednává. Schopnost vlády nabídnout takové pojištění v natolik širokém měřítku, aby neznamenalo žádné náklady, je jedním z důvodů, proč dát veřejnému programu přednost před soukromými pojistiteli.

Blanchard a jeho kolegové poukazují na to, že banky by podmiňovaly úvěry firmám nákupem pojištění proti recesi, což by mohlo napomoci k lepšímu fungování úvěrových trhů a vyřešit vážný problém v pozadí současné krize. Velmi lákavé je i jejich tvrzení, že by to vytvořilo „tržně založený pohled na budoucí výkon a pravděpodobnost těžkých šoků,“ ačkoliv nevysvětlují, jak by byl tento trh strukturován.

U jiných typů pojištění souvisejících s recesí a poskytovaných vládou, jako jsou pojištění proti nezaměstnanosti, stáří či invaliditě, samozřejmě žádný trh neexistuje. Místo toho vláda pouze stanovuje výši pojistného a nutí všechny k jeho zaplacení.

Autoři z MMF netvrdí, že by vlády měly činit totéž i s pojištěním proti recesi, takže to zřejmě myslí tak, že by vlády prodávaly pojistky v dražbě, čímž by se stanovila tržní cena. Ta by však závisela zejména na tom, jak velký objem pojistek se vláda rozhodne vydražit, protože nabídka by ovlivnila cenu jak přímo, tak i prostřednictvím vlivu pojištění na související rizika recese.

Vlády jsou dobře uzpůsobeny k tomu, aby formulovaly politiku řízení rizik, a navíc mohou dát příklad, jímž se budou řídit soukromí pojistitelé. Jako alternativa k návrhu MMF by však mohlo existovat i ryze soukromé pojištění proti recesi.

Podobná pojistka existuje v malém měřítku již dnes ve formě pojištění úvěru proti nezaměstnanosti. Newyorská firma s názvem Assura Group pracuje už čtyři roky na plánu začít poskytovat soukromé doplňkové pojištění proti nezaměstnanosti kterémukoliv občanovi. Jejich pojistky by se vezly na zádech amerických státních programů pojištění proti nezaměstnanosti, což by Assuře umožnilo vyhnout se nutnosti monitorování.

Jedním z problémů tržně založeného pojištění je jeho spekulativní sjednávání a vypovídání. Riziko výkyvu HDP je dlouhodobé. Cena pojistky by musela být pravidelně upravována tak, aby se přizpůsobovala měnícímu se veřejnému povědomí o pravděpodobnosti recese, a lidé by nesměli mít možnost pojistky vypovídat a přestat je platit, kdykoliv začne být hospodářský výhled růžovější.

Společnost Assura Group musela získat od newyorského pojišťovacího odboru povolení k dynamickému stanovování sazeb, což znamená, že bude cenu pojistky stanovovat nikoliv podle fixní sazby, nýbrž podle určitého vzorce tak, aby výše pojistného rychle reagovala na měnící se hospodářské podmínky.

V nedávném vědeckém článku jsem spolu s Markem Kamstrou navrhl, aby vlády vydávaly podíly na svém HDP, přičemž každý podíl by se rovnal biliontině HDP. Tyto „bilíky“ by pomáhaly jednotlivým zemím řídit rizika spojená s vývojem HDP. Domnívali jsme se, že emitenti takových cenných papírů by v podstatě vytvořili jistou formu pojištění proti recesi.

Dalším způsobem, jak stanovit tržní cenu rizika recese, je nabídnout podíly MacroShares, jejichž průkopníkem je moje firma MacroMarkets. Naše první MacroShares se týkaly rizika výkyvů cen ropy, ale na stole už leží plány na riziko vývoje HDP. Tyto cenné papíry se nabízejí v párech – jeden dlouhodobý a jeden krátkodobý – a na rozdíl od vládního schématu jsou k mání v takovém množství, jaké si trh vyžádá.

Jakmile budeme znát tržní cenu pojištění proti recesi nebo podobných produktů, vyvstává další otázka: nebude cena tak vysoká, že si jen málo lidí bude chtít takovou pojistku koupit? Víme, že se dnes pravděpodobně nacházíme v recesi, která může ještě nějakou dobu trvat, takže očekávané ztráty jsou v současnosti enormní. V důsledku toho se mohou lidé zaleknout požadované ceny a nebudou mít o koupi takové pojistky zájem. Jediné pojištění, které by lidé mohli považovat za cenově dostupné, by obnášelo vysokou spoluúčast, a je-li spoluúčast příliš vysoká, nemusí se lidé cítit takovým pojištěním dostatečně chráněni.

Za každým opravdu novým návrhem se skrývají nejistoty. Návrh MMF je však důležitým krokem, poněvadž se zabývá základním problémem, před kterým dnes stojíme: obavami z budoucnosti ekonomiky, které se mohou stát sebenaplňujícím se proroctvím. Proto bychom se na takový návrh neměli dívat spatra kvůli jeho potenciálním slabinám.

Současná globální ekonomická krize je příležitostí k některým novým experimentům, které by mohly nejen vést k jejímu vyřešení, ale také k etablování institucí, jež pomohou předcházet krizím v budoucnu. Pojištění proti recesi k takovým nápadům patří.