2

Jak najít novou rovnováhu v eurozóně

WASHINGTON – Krize v eurozóně se vyvíjela převážně jako suverénní dluhová krize jejího jižního okraje, přičemž úrokové sazby suverénních dluhopisů dosahovaly v případě Itálie a Španělska místy 6-7% a v případě jiných zemí ještě více. A protože banky v eurozóně drží značnou část svých aktiv ve formě suverénních dluhopisů eurozóny, přerostla suverénní dluhová krize v potenciální krizi bankovní, kterou dále zhoršily další ztráty bank, způsobené například zhroucením cen nemovitostí ve Španělsku. Klíčovým úkolem při řešení krize eurozóny je tedy snížit dluhovou zátěž jihoevropských států.

Změna dluhové zátěže určité země odráží velikost její primární rozpočtové bilance (bilance minus úrokové platby) vyjádřené jako podíl HDP a také rozdíl mezi náklady na výpůjčky a tempem růstu HDP. Když rozdíl mezi náklady na výpůjčky a růstem začne být příliš velký, pak již není možné dosahovat primárních rozpočtových přebytků potřebných k zastavení růstu dluhu. Přitom se očekává, že růst v jižní Evropě bude v příštích dvou letech blízký nule nebo záporný a ani dlouhodoběji nemá přesáhnout 2-3%.

Z novinových titulků to sice není vždy patrné, avšak základní příčinou krize v eurozóně – a nyní i překážkou růstu na jihu – je divergence výrobních nákladů, která v prvních deseti letech po zavedení eura vznikla v zemích na okraji eurozóny, zejména pak mezi evropským „jihem“ (konkrétně Řeckem, Španělskem, Itálií a Portugalskem) a evropským „severem“ (pro zjednodušení jmenujme pouze Německo). Jednotkové náklady práce ve čtyřech jmenovaných jihoevropských zemích se od roku 2000 do roku 2010 zvýšily o 36%, 28%, 30% a 25%, zatímco v Německu to bylo o méně než 5%. Výsledkem byla kumulativní divergence převyšující v Řecku 30% a v Portugalsku, Itálii a Španělsku 20%.

Jednotkové náklady práce odrážejí úroveň kompenzace a produktivity: zvýšení produktivity může vyvážit dopad růstu mezd. Produktivita práce se v letech 2000 až 2010 mezi severoevropskými a jihoevropskými zeměmi nijak dramaticky nelišila – průměrný roční růst produktivity byl dokonce v Řecku vyšší než v Německu (1% oproti 0,7%). Náklady práce se však na jihu zvyšovaly daleko rychleji, což mělo za následek nepoměr v růstu celkových nákladů, který vzhledem k existenci měnové unie nelze řešit devalvací.

Dokud bude tato vnitřní divergence přetrvávat, nelze krizi eura plně vyřešit, protože deficity na běžném účtu a/nebo pomalý růst budou dál brzdit jihoevropské země a prodlužovat starosti se suverénními dluhy a komerčními bankami.

V tomto kontextu je růst produktivity – ať už prostřednictvím technického pokroku, lepší alokace zdrojů nebo produktivních investic – pro jihoevropské ekonomiky stejně důležitou proměnnou jako mzdová střídmost. Přemrštěná deflace mezd bude mít pravděpodobně negativní dopady na produktivitu. Kvalifikovaná pracovní síla se bude s vyšší pravděpodobností stěhovat jinam a extrémní utahování opasků, pokles cen a vysoká nezaměstnanost – a z toho vyplývající pravděpodobnost sociálního napětí – nejsou právě nejlepšími stimuly k investicím, inovacím a mobilitě na trhu práce.

Podobně platí, že omezení zaměstnanosti je sice jednou z cest ke zvýšení produktivity, ale přináší také vysoké makroekonomické náklady v podobě ztracených příjmů a vyšších sociálních výdajů. Ještě důležitější možná je, že hospodářská politika by neměla porušit důvěru společnosti v sebe samu; to, čemu ekonomové říkají „živočišný duch“, musí odrážet naději v budoucnost.

Ze všech těchto důvodů by se nadměrné utahování opasků a deflace mohly stát kontraproduktivními a znemožnit zavedení „reforem“ na zlepšení konkurenceschopnosti jihoevropských zemí. Správný přístup proto musí kombinovat rozumné omezení mezd a nízkou (ale ne zápornou) inflaci s mikroekonomickými politickými opatřeními za účelem podnícení růstu produktivity.

Navíc je zřejmé, že severoevropské země by mohly přispět k rychlejšímu zacelení propasti konkurenceschopnosti tím, že by stimulovaly rychlejší růst mezd. Silné zaměření západních politiků na přesvědčování čínských úřadů, aby umožnily větší zhodnocení jejich měny, je skutečně matoucí, vezme-li člověk v úvahu, že přebytek na běžném účtu Německa, vyjádřený jako podíl HDP, je dnes mnohem větší než v případě Číny.

Překlenutí velkého rozdílu v jednotkových nákladech práce, který vznikl v prvním desetiletí existence eura, proto vyžaduje nejen mzdovou zdrženlivost a reformy na zvýšení produktivity na jihu, ale i vyšší přírůstky mezd na severu. Jedna simulace ukazuje, že kdyby německé mzdy rostly o 4% ročně namísto skutečných 1,5% v posledním desetiletí a kdyby se roční růst produktivity ve Španělsku zrychlil na 2% (v obou zemích se ve skutečnosti blížil 0,7%), pak by Španělsko mohlo zvrátit rozdíl jednotkových nákladů práce oproti Německu, který vznikal od roku 2000, za pouhých pět let, přičemž španělské mzdy by rostly tempem asi 1,7% ročně.

Takový scénář by neměl být nedosažitelný. Vyžadoval by zdrženlivost ve Španělsku, kde mzdy rostly v letech 2000-2010 průměrným tempem 3,4% ročně, a také značné úsilí o urychlení růstu produktivity. Nevyžadoval by však pokles mezd nebo výraznou mzdovou deflaci: roční růst mezd o 1,7% a růst produktivity o 2% by byly slučitelné s inflací blízkou nule. Růst produktivity v Německu historickým tempem 0,7% ročně v kombinaci s růstem mezd o 4% ročně by byl zase slučitelný s mírou inflace lehce přesahující 3%.

Stručně řečeno lze vnitřní rovnováhy v eurozóně dosáhnout i bez výrazné deflace na jihu za předpokladu, že se tam zrychlí růst produktivity a že k tomuto cíli přispěje i sever tím, že podnítí rozumně rychlejší růst mezd. Nižší přebytek na běžných účtech v severní Evropě, který by to mohlo přinést, by měl být sám o sobě vítaný. Bude-li sever trvat na udržování stejně nízkého růstu mezd jako v letech 2000-2010, pak se dosažení vnitřní rovnováhy neobejde bez značné nezaměstnanosti a deflace na jihu, v důsledku čehož se tento výsledek stane obtížnějším a možná i politicky neprůchodným.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.