Wednesday, April 16, 2014
Exit from comment view mode. Click to hide this space
5

Jak najít novou rovnováhu v eurozóně

WASHINGTON – Krize v eurozóně se vyvíjela převážně jako suverénní dluhová krize jejího jižního okraje, přičemž úrokové sazby suverénních dluhopisů dosahovaly v případě Itálie a Španělska místy 6-7% a v případě jiných zemí ještě více. A protože banky v eurozóně drží značnou část svých aktiv ve formě suverénních dluhopisů eurozóny, přerostla suverénní dluhová krize v potenciální krizi bankovní, kterou dále zhoršily další ztráty bank, způsobené například zhroucením cen nemovitostí ve Španělsku. Klíčovým úkolem při řešení krize eurozóny je tedy snížit dluhovou zátěž jihoevropských států.

Změna dluhové zátěže určité země odráží velikost její primární rozpočtové bilance (bilance minus úrokové platby) vyjádřené jako podíl HDP a také rozdíl mezi náklady na výpůjčky a tempem růstu HDP. Když rozdíl mezi náklady na výpůjčky a růstem začne být příliš velký, pak již není možné dosahovat primárních rozpočtových přebytků potřebných k zastavení růstu dluhu. Přitom se očekává, že růst v jižní Evropě bude v příštích dvou letech blízký nule nebo záporný a ani dlouhodoběji nemá přesáhnout 2-3%.

Z novinových titulků to sice není vždy patrné, avšak základní příčinou krize v eurozóně – a nyní i překážkou růstu na jihu – je divergence výrobních nákladů, která v prvních deseti letech po zavedení eura vznikla v zemích na okraji eurozóny, zejména pak mezi evropským „jihem“ (konkrétně Řeckem, Španělskem, Itálií a Portugalskem) a evropským „severem“ (pro zjednodušení jmenujme pouze Německo). Jednotkové náklady práce ve čtyřech jmenovaných jihoevropských zemích se od roku 2000 do roku 2010 zvýšily o 36%, 28%, 30% a 25%, zatímco v Německu to bylo o méně než 5%. Výsledkem byla kumulativní divergence převyšující v Řecku 30% a v Portugalsku, Itálii a Španělsku 20%.

Jednotkové náklady práce odrážejí úroveň kompenzace a produktivity: zvýšení produktivity může vyvážit dopad růstu mezd. Produktivita práce se v letech 2000 až 2010 mezi severoevropskými a jihoevropskými zeměmi nijak dramaticky nelišila – průměrný roční růst produktivity byl dokonce v Řecku vyšší než v Německu (1% oproti 0,7%). Náklady práce se však na jihu zvyšovaly daleko rychleji, což mělo za následek nepoměr v růstu celkových nákladů, který vzhledem k existenci měnové unie nelze řešit devalvací.

Dokud bude tato vnitřní divergence přetrvávat, nelze krizi eura plně vyřešit, protože deficity na běžném účtu a/nebo pomalý růst budou dál brzdit jihoevropské země a prodlužovat starosti se suverénními dluhy a komerčními bankami.

V tomto kontextu je růst produktivity – ať už prostřednictvím technického pokroku, lepší alokace zdrojů nebo produktivních investic – pro jihoevropské ekonomiky stejně důležitou proměnnou jako mzdová střídmost. Přemrštěná deflace mezd bude mít pravděpodobně negativní dopady na produktivitu. Kvalifikovaná pracovní síla se bude s vyšší pravděpodobností stěhovat jinam a extrémní utahování opasků, pokles cen a vysoká nezaměstnanost – a z toho vyplývající pravděpodobnost sociálního napětí – nejsou právě nejlepšími stimuly k investicím, inovacím a mobilitě na trhu práce.

Podobně platí, že omezení zaměstnanosti je sice jednou z cest ke zvýšení produktivity, ale přináší také vysoké makroekonomické náklady v podobě ztracených příjmů a vyšších sociálních výdajů. Ještě důležitější možná je, že hospodářská politika by neměla porušit důvěru společnosti v sebe samu; to, čemu ekonomové říkají „živočišný duch“, musí odrážet naději v budoucnost.

Ze všech těchto důvodů by se nadměrné utahování opasků a deflace mohly stát kontraproduktivními a znemožnit zavedení „reforem“ na zlepšení konkurenceschopnosti jihoevropských zemí. Správný přístup proto musí kombinovat rozumné omezení mezd a nízkou (ale ne zápornou) inflaci s mikroekonomickými politickými opatřeními za účelem podnícení růstu produktivity.

Navíc je zřejmé, že severoevropské země by mohly přispět k rychlejšímu zacelení propasti konkurenceschopnosti tím, že by stimulovaly rychlejší růst mezd. Silné zaměření západních politiků na přesvědčování čínských úřadů, aby umožnily větší zhodnocení jejich měny, je skutečně matoucí, vezme-li člověk v úvahu, že přebytek na běžném účtu Německa, vyjádřený jako podíl HDP, je dnes mnohem větší než v případě Číny.

Překlenutí velkého rozdílu v jednotkových nákladech práce, který vznikl v prvním desetiletí existence eura, proto vyžaduje nejen mzdovou zdrženlivost a reformy na zvýšení produktivity na jihu, ale i vyšší přírůstky mezd na severu. Jedna simulace ukazuje, že kdyby německé mzdy rostly o 4% ročně namísto skutečných 1,5% v posledním desetiletí a kdyby se roční růst produktivity ve Španělsku zrychlil na 2% (v obou zemích se ve skutečnosti blížil 0,7%), pak by Španělsko mohlo zvrátit rozdíl jednotkových nákladů práce oproti Německu, který vznikal od roku 2000, za pouhých pět let, přičemž španělské mzdy by rostly tempem asi 1,7% ročně.

Takový scénář by neměl být nedosažitelný. Vyžadoval by zdrženlivost ve Španělsku, kde mzdy rostly v letech 2000-2010 průměrným tempem 3,4% ročně, a také značné úsilí o urychlení růstu produktivity. Nevyžadoval by však pokles mezd nebo výraznou mzdovou deflaci: roční růst mezd o 1,7% a růst produktivity o 2% by byly slučitelné s inflací blízkou nule. Růst produktivity v Německu historickým tempem 0,7% ročně v kombinaci s růstem mezd o 4% ročně by byl zase slučitelný s mírou inflace lehce přesahující 3%.

Stručně řečeno lze vnitřní rovnováhy v eurozóně dosáhnout i bez výrazné deflace na jihu za předpokladu, že se tam zrychlí růst produktivity a že k tomuto cíli přispěje i sever tím, že podnítí rozumně rychlejší růst mezd. Nižší přebytek na běžných účtech v severní Evropě, který by to mohlo přinést, by měl být sám o sobě vítaný. Bude-li sever trvat na udržování stejně nízkého růstu mezd jako v letech 2000-2010, pak se dosažení vnitřní rovnováhy neobejde bez značné nezaměstnanosti a deflace na jihu, v důsledku čehož se tento výsledek stane obtížnějším a možná i politicky neprůchodným.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.

Exit from comment view mode. Click to hide this space
Hide Comments Hide Comments Read Comments (5)

Please login or register to post a comment

  1. CommentedProcyon Mukherjee

    The faster wage growth in Germany, while it would augur well to bring down the gap in unit labor cost between the North and South, would impair Germany's competitiveness. The positive fallout would be the growth in the domestic sector and if investment and consumption could be balanced, this could attract movement of goods into Germany from the South as well, provided South could do the opposite. This prescription has one flaw that Germany cannot be the under-writer for drawing all the investment checks for mutual gains, while the losses would not be borne by any of the Southern States, or so it seems.

    Procyon Mukherjee

  2. CommentedZsolt Hermann

    I would disagree with the writer about the primary aspect of the crisis.
    The sovereign debt, banking crisis is just a symptom, like when one becomes feverish with a systematic disease.
    We can treat the fever but if we do not cure the main disease the fever will come back and the patient continues to get sicker and sicker.
    This is exactly what we see, all the stimulus, adjustment, so called solution is concentrated on the financial, banking sector, and after each micro recovery we find ourselves in deeper crisis than before.
    The real problem is the unsustainable nature of our constant growth, expansive socio-economic system, and that in a global, integral, totally interdependent network we still try individual, national, self calculating solutions instead of full integration and truly mutual planning and decision making.
    Unless we "stop for a minute" instead of running around like headless chickens, and start understanding our global system, with all of its conditions, and how natural, unbreakable laws dictate to us how to live in this network, we will exhaust all of our resources and will have no further opportunity to even hope for a better future.
    Despite already having all the necessary objective, factual, scientific information around us we still refuse to look, and in the meantime we are running out of time.

Featured