Několik týdnů po teroristických útocích na New York a Washington Američané stále pociťují úzkost, kterou nezažili od nejčernějších chvil studené války, jakými byly například kubánská raketová krize či berlínská blokáda. Zpomalená americká ekonomika se téměř s jistotou dostala do plně rozvinuté recese. Američané přehodnocují moudrost svého jednostranného přístupu k zahraniční politice.

Za těmito zjevnými obraty se skrývají ještě dvě další změny, které mohou mít stejně hluboký dopad. Američané dnes mají větší smysl pro Ameriku jako společenství; tak silný smysl pro společenskou soudržnost Amerika nezažila roky, možná desítky let. Hrdost na naše hasiče a policisty a uznání jejich hrdinství a ochoty obětovat své životy za jiné jsou všudypřítomné a opravdové. Začínáme si uvědomovat, že jsme možná zbloudili, že jsme kladli příliš velký důraz na vlastní hmotný zájem a příliš malý důraz na zájmy společné.

Ohlédneme-li se zpět, uvědomíme si, že některé kroky jak Bushovy, tak Clintonovy administrativy, jimiž odpověděly na volání tržních fundamentalistů po celém světě – ale dovedly je ještě dál –, byly z dnešního pohledu nanejvýš absurdní. Nemělo smysl „privatizovat“ tak klíčovou oblast veřejného zájmu jako bezpečnost letišť. Nízké mzdy zaměstnanců soukromých bezpečnostních agentur na letištích měly za následek vysokou fluktuaci. Letecké společnosti a letiště na tom sice mohly krátkodobě vydělat, ale jak dnes už víme, z dlouhodobého hlediska oni i americký národ – ke svému zděšení – prodělali.

Nemělo smysl, aby Bushův ministr financí Paul O’Neill zamítnul úmluvu Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) o praní špinavých peněz. Ať už O’Neill řekl cokoli, pravé důvody jeho námitek jsou nad slunce jasné: ochránit finanční zájmy. Bankovní centra v daňových oázách totiž nevznikly jen tak. Existují, protože Wall Street a další finanční centra po celém světě potřebovaly útočiště před předpisy a daněmi. Je to pokrytectví: zatímco na jedné straně Amerika po sérii krizí ve východní Asii volala po průhlednosti na rozvíjejících se trzích, na druhé straně jak Larry Summers (Clintonův poslední ministr financí), tak Paul O’Neill ze všech sil ochraňovali off-shore bankovní centra a investiční fondy.

Znepokojující jsou i další kroky, které zůstaly utajeny nebo o nichž se na veřejnosti téměř nediskutovalo. V roce 1997 Spojené státy privatizovaly společnost US Enrichment Corporation (USEC). Jen málo lidí ví, co se skrývá za oním nevinně znějícím názvem: USEC se zabývá obohacováním uranu, který je základní složkou atomových bomb a jaderných elektráren. USEC také dostala za úkol vyvézt z Ruska jaderný materiál ze starých sovětských hlavic a přeměnit jej na nízce obohacený uran pro jaderné elektrárny. Skutečně mírový podnik.

Po své privatizaci se však USEC všemožně snažila, aby se tento materiál na americký trh nedostal, protože by stlačil ceny a snížil její zisky. Jakožto předseda Rady ekonomických poradců jsem chápal, že kdyby jaderný materiál zůstal v Rusku, představovalo by to obrovské bezpečnostní riziko, možná největší jadernou hrozbu vůbec. Byla to věc nejen národního, ale globálního zájmu. Ale pokušení soukromých firem klást zisky nad společný zájem se zřejmě nedá odolat.

Nemělo žádný smysl privatizovat společnost USEC a vystavit její manažery tomuto pokušení. Na má slova nakonec přece jen došlo – a to rychleji a způsobem daleko horším, než bych kdy tušil. Odhalili jsme tajnou dohodu mezi USEC a Minatomem (ruskou agenturou, která má na starosti jaderný materiál), v níž USEC odmítnul nabídku Minatomu, že by do úschovy v USA poslal ještě více jaderného materiálu, a nakonec ještě ruské straně vysázel na stůl všimné ve výši 50 milionů dolarů, aby o své nabídce mlčela.

USEC opakovaně vydírala amerického daňového poplatníka, když tvrdila, že ruský jaderný materiál do Spojených států dovážet nebude, pokud nedostane více peněz od státu. Jak jen mohla americká vláda přikročit k privatizaci, která byla na první pohled tak absurdní? Svou roli mohla sehrát privatizační ideologie, ale nezanedbatelnou úlohu tady měly také finanční zájmy: wallstreetská firma, která měla privatizaci na starosti, tvrdě lobbovala a tučně na tom vydělala.

Americké ministerstvo financí (jak Summers, tak Robert Rubin) opět jednou dalo přednost zájmům Wall Streetu před zájmy národa. Žízeň po jedné miliardě dolarů navíc v ročním rozpočtu – přestože příjmy v dalších letech by byly nižší – celý obchod zpečetila. Ve světle obrovských přebytků se dnes tato rozpočtová krátkozrakost jeví jako neobyčejný nerozum. A to ještě neznáme konečný výsledek této neveselé epizody. Kongres se po právu zdráhal předat kontrolu nad jadernou produkcí firmě, která vykazovala chatrné ekonomické výsledky, a chtěl proto po ministerstvu financí osvědčení. V této chvíli není jasné, zda USEC bude schopna těmto podmínkám dostát (pokud ovšem ministerstvo financí nepřivře oči). V Kongresu narůstají obavy a objevují se návrhy, aby byla společnost znovu zestátněna.

Co by však mělo být jasné v každém případě, je to, že toto rozhodnutí, k němuž americká vláda došla víceméně za zavřenými dveřmi, má vliv nejen na Wall Street, nejen na Ameriku, ale na celý svět. Když Spojené státy šlápnou vedle, jak se stalo v případě jejich postoje k praní špinavých peněz a privatizování odpovědnosti za recyklaci jaderných zbraní, vystavují riziku celý svět. Amerika zvěstovala globalizaci. Měla by si ale uvědomit, že s globalizací přichází vzájemná závislost a s tou pak potřeba společného rozhodování ve všech oblastech, které nás společně ovlivňují.