BERLÍN – Ruská strategie revize postsovětských poměrů v oblasti, kterou Rusko označuje za své „blízké zahraničí“, se po jeho vítězství ve věci Gruzie bude prosazovat s ještě větší průbojností. Evropa by si neměla dělat iluze a začít se připravovat. Až však bude Evropská unie zvažovat, co je třeba dělat, není namístě hysterické jančení, ale chladný realismus.

Kladení rovnítka mezi současnou situaci na Kavkaze a invazi Sovětského svazu do Československa roku 1968 bohužel o takovém realismu nesvědčí. Ani Západ, ani NATO nepředstavují rozhodující strategickou hrozbu, jíž Rusko čelí; ta vychází z islámského jihu a z Dálného východu, konkrétně z Číny jako nastupující supervelmoci. Síla Ruska je navíc naprosto nesrovnatelná se silou někdejšího Sovětského svazu.

Vskutku, demograficky Rusko prodělává dramatický úpadek. Kromě vývozu komodit dokáže globálnímu hospodářství nabídnout jen málo.

Navzdory vzkvétajícím výnosům z ropy a plynu zůstává ruská infrastruktura zaostalá a úspěšná ekonomická modernizace je na hony daleko. Dále platí, že politický a právní systém je autoritářský a nevyřešen zůstává bezpočet problémů s menšinami. Současné ruské zpochybnění územní celistvosti Gruzie by se tudíž v nepříliš vzdálené budoucnosti mohlo ukázat jako vážná chyba.

Vzhledem k této strukturální slabosti je představa nové studené války zavádějící. Studená válka byla vytrvalostním soubojem mezi dvěma obdobně silnými rivaly, z nichž ten slabší musel nakonec ustoupit. Rusko se do dalšího podobného souboje pustit nedokáže. Nicméně pro tuto chvíli se nové Rusko jako vzkříšená velmoc bude snažit svézt se v závětří ostatních velmocí, kdykoli to bude ve shodě s jeho možnostmi a zájmy, zaměřovat se na vlastní sféru vlivu a roli globální energetické mocnosti a jinak v celosvětovém měřítku využívat příležitostí k omezení americké moci. Vážně zpochybnit Spojené státy – a při pohledu do budoucna Čínu – ovšem tak jako kdysi Sovětský svaz nedokáže.

Dnes už je jasné, že Rusko napříště bude své zásadní zájmy znovu prosazovat vojenskou silou – zejména ve svém „blízkém zahraničí“. Evropa ale obnovení ruské velmocenské politiky, která se řídí myšlenkou, že silnější má pravdu, nesmí nikdy akceptovat. Ba právě tady oživená konfrontace Ruska se Západem začíná, protože nová Evropa se zakládá na principu nedotknutelnosti hranic, mírového řešení sporů a právním řádu, takže vzdát se této zásady by se rovnalo ztrátě soudnosti. Další rozšiřování NATO na východ však bude možné jedině navzdory urputnému vzdoru Ruska. Taková politika by ani nikterak nepřispěla k bezpečnosti, protože v sobě nese sliby, jež nebudou za mimořádných okolností dodrženy – jak právě sledujeme v Gruzii.

Západ oživení ruské síly příliš dlouho ignoroval a nebyl připraven přijmout důsledky. Nezměnilo se ale jen Rusko, nýbrž celý svět. Američtí neokonzervativci promrhali velkou část síly a morální autority své vlasti ve zbytečné válce v Iráku, čímž umíněně oslabili jedinou globální západní velmoc. Čína, Indie, Brazílie, Rusko a Perský záliv jsou dnes novými centry růstu světové ekonomiky a brzy budou centry moci, s nimiž bude třeba počítat. Při vědomí těchto skutečností se Rusku z hrozby vyloučení z G8 skutečně nepodlamují kolena. Obrázek Západu, který do jisté míry ztratil přehled o geopolitických skutečnostech, podtrhuje dále evropská nejednota a neschopnost.

Reakce na návrat ruské imperiální velmocenské politiky nijak nesouvisí s trestáním Ruska a naopak velmi silně souvisí s vytvořením přirozených západních – zejména evropských – mocenských pozic. To vyžaduje několik opatření:

·        novou politickou dynamiku vůči Turecku, aby se tato země, pro evropskou bezpečnost zcela zásadní, natrvalo přimkla k Evropě;

·        odražení moskevské strategie „rozděl a panuj“ zavedením společné energetické politiky EU;

·        seriózní iniciativu zaměřenou na posílení evropského obranného potenciálu;

·        větší oddanost EU vůči Ukrajině s cílem zabezpečit její nezávislost;

·        větší svobodu pohybu pro východní sousedy EU.

Toho všeho a ještě mnoha dalšího je zapotřebí, abychom Rusku dali jasně najevo, že Evropa není ochotná jeho návratu k velmocenské politice nečinně přihlížet.

Nic z toho se pravděpodobně nestane a právě tato nečinnost je z velké části příčinou ruské síly a evropské slabosti. Zároveň ovšem nesmíme pouštět ze zřetele společné zájmy, které Rusko a Západ spojují. Vztahy založené na spolupráci je potřeba udržovat v co největší míře.

Je naprosto zjevné, že v očích ruských elit se slabost a spolupráce vzájemně vylučují. Proto platí, že kdo si přeje spolupráci s Ruskem – což je v evropském zájmu –, musí být silný. Právě takové ponaučení plyne z násilí na Kavkaze a Evropa si jej bezodkladně musí vzít k srdci.