11

Jak znovu uchopit Friedmanovy

BERKELEY – Na mém stole právě leží nová kniha reportéra Timothyho Noaha The Great Divergence: America’s Growing Inequality Crisis and What We Can Do about It (Velká divergence: prohlubující se americká krize nerovnosti a co s ní můžeme dělat) a také klasické dílo Miltona a Rose Friedmanových s názvem Free to Choose: A Personal Statement (Svoboda volby: Osobní výpověď). Když se nad těmito knihami zamyslím společně, převažuje u mě myšlenka na to, o kolik obtížněji by se Friedmanovým ospravedlňoval a prosazoval libertarianismus a malá vláda dnes, než tomu bylo v roce 1979.

Friedmanovi ve své době formulovali tři silná faktická tvrzení o tom, jak svět funguje – tvrzení, která se tehdy zdála pravdivá, možná pravdivá nebo přinejmenším argumentovatelná, ale dnes se jeví jako naprosto zjevně falešná. Jejich argumenty pro libertarianismus a malou vládu se opíraly převážně o tato tvrzení a nyní se do značné míry rozpadly, protože se ukázalo, že svět s nimi v otázce svého fungování nesouhlasí.

První tvrzení znělo tak, že makroekonomické potíže nezpůsobuje nestabilní soukromý trh, nýbrž vláda – nebo jinými slovy že podoba makroekonomické regulace potřebné k vytvoření ekonomické stability je jednoduchá a snadno dosažitelná.

Friedmanovi toto tvrzení téměř vždy používali v první formě: prohlašovali, že vláda „způsobila“ velkou hospodářskou krizi. Když se však člověk do jejich argumentace ponořil, ukázalo se, že ve skutečnosti mají na mysli formu druhou: kdykoliv hrozilo, že nestabilita soukromého trhu vyvolá depresi, mohla se jí vláda vyhnout nebo nastartovat rychlé zotavení jednoduše tím, že nakoupí za hotové peníze dostatek dluhopisů, aby zaplavila ekonomiku likviditou.

Strategické vládní intervence potřebné k zajištění makroekonomické stability nebyly jinými slovy pouze jednoduché, ale i minimální: stačilo, aby státní orgány řídily stabilní tempo růstu peněžní nabídky. Agresivní a vyčerpávající intervence, které byly podle keynesiánů potřebné k řízení agregátní poptávky a podle minskyánů k řízení finančního rizika, byly podle Friedmanových zcela neopodstatněné.

Skuteční libertariáni nikdy neuvěřili tvrzení Friedmanových, že prosazují „neutrální“ monetární režim volného trhu: Ludwig von Mises ve slavném výroku označil Miltona Friedmana a jeho monetaristické stoupence za bandu socialistů. Ať už je však balení jakékoliv, domněnka, že makroekonomická stabilita vyžaduje pouze minimální zásahy vlády, je jednoduše mylná. Během současného poklesu ve Spojených státech naplňuje šéf Federálního rezervního systému Ben Bernanke friedmanovský recept do puntíku přesně, a stejně to nestačí k udržení nebo rychlému obnovení plné zaměstnanosti.

Druhé tvrzení znělo, že externality jsou relativně malé nebo že se přinejmenším lépe řeší prostřednictvím smluvního a občanského práva než prostřednictvím vládních regulací, poněvadž nevýhody vládních regulací jsou větší než škody způsobené těmi externalitami, které nedokáže náležitě vyřešit právní systém. Také v tomto případě se zdá, že se realita se Svobodou volby rozchází. V USA je to nejmarkantnější na změně postoje k žalobám za zanedbání lékařské péče, kdy už libertariáni nepokládají soudní systém za preferovanou arénu, na níž se mají řešit lékařská rizika a omyly.

Třetí a nejvýznamnější tvrzení je tématem Noahovy knihy Velká divergence. V roce 1979 mohli Friedmanovi sebevědomě tvrdit, že při absenci vládou posvěcené diskriminace (například segregačních zákonů na americkém Jihu) zajistí tržní ekonomika dostatečně rovnostářskou distribuci příjmů. Koneckonců to tak během celé poválečné éry vypadalo – přinejmenším z pohledu těch, kdo netrpěli právní diskriminací nebo jejími důsledky.

Friedmanovi tedy tvrdili, že minimální záchranná síť pro ty, které smůla či neuváženost uvrhla do zoufalé situace, a odbourání všech právních bariér rovnosti příjmů povedou k nejspravedlivějším možným výsledkům. Zaměstnavatelé usilující o zisk, kteří využívají a rozvíjejí lidský talent, nás prý přivedou tak blízko k svobodné společnosti vzájemně sdružených výrobců, jaké lze na tomto světě dosáhnout.

Také zde zůstaly naděje Friedmanových nenaplněné. Konec amerického prvenství v oblasti vzdělávání, kolaps odborů v soukromém sektoru, vznik informační ekonomiky, v níž vítěz bere vše, a návrat vysokých financí ve stylu zlatého věku, to vše vytvořilo mimořádně nerovnou distribuci příjmů před zdaněním, která zatíží příští generaci a je výsměchem rovnosti příležitostí.

Bylo by hezké, kdyby politický program nastíněný před generací v knize Svoboda volby obstál tak, jak hlásali Friedmanovi. Bylo by hezké, kdyby relativně rovná a prosperující společnost vykazující plnou zaměstnanost a rovnost příležitostí vzešla z vlády, která by nezasahovala do ekonomiky a poskytovala jen minimální záchrannou síť, soudy a ustavičně rostoucí peněžní nabídku.

Bohužel se zdá, že svět, ve kterém žijeme, takový není.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.