LONDÝN – Po finanční krizi v letech 1997-1998 se politici z hlavních asijských rozvíjejících se ekonomik – Jižní Koreje, Thajska, Malajsie, a dokonce i Indonésie – zapřísahali, že se „už nikdy“ nenechají ponižovat mezinárodními kapitálovými trhy. A rozhodli se řešit strukturální slabiny, které stáhly jejich systémy dolů.

Mnoho zemí z rozvíjející se Evropy zaznamenalo v nedávné globální krizi obdobný zážitek blízké smrti. Díky mezinárodním i národním politickým intervencím byly jejich měny a bankovní soustavy ušetřeny kolapsu, avšak mnohé z nich zažily mohutný pokles výkonnosti a prudký vzestup nezaměstnanosti. Bohužel si ve stejné míře neosvojily odhodlání svých asijských protějšků řešit vlastní zranitelná místa.

Po asijské krizi prošly ekonomiky v tamním regionu intenzivním vnitřním i vnějším „vyšetřením“. Bylo zřejmé, že se jejich zranitelnost zvýšila v důsledku ztráty konkurenceschopnosti, slabého vládnutí a nedostatku průhlednosti. Mezi odhalenými slabinami figurovaly také špatně regulované bankovní sektory, neduživé tržní struktury, slabá konkurence, ale i omezení obchodu a běžného účtu. Ne všechny asijské země podstoupily léčbu ve stejné míře a bezpochyby promrhaly některé příležitosti k reformám, avšak zároveň si vzaly důležitá ponaučení a zdokonalily své instituce.

Podobně i rozvíjející se ekonomiky v Latinské Americe změnily po ničivých krizích – a v některých případech sériích krizí – kurz své hospodářské politiky a přistoupily k posilování měnových rámců s cílem omezit dolarizaci a budovat místní kapitálové trhy, liberalizovat trhy a zlepšit kvalitu vládnutí. Tato opatření přispěla ke zlepšení základních ekonomických ukazatelů, což pomohlo omezit dopad globální finanční krize.

Země z rozvíjející se Evropy musí projít podobnou fází sebezpytování, avšak skutečnost, že byly ušetřeny nejhorších scénářů, jako by zahájení tohoto procesu ztěžovala. Region potřebuje najít cestu zpět nejen k rychlému růstu, ale i k růstu bezpečnějšímu a trvale udržitelnějšímu.

Během desetiletí před krizí byly rozvíjející se evropské ekonomiky pozoruhodně úspěšné. Mnohé z nich rostly tempem, které převyšovalo jiné rozvíjející se trhy, ne-li dokonce i Čínu. V oblasti vývozu si vedly téměř stejně dobře jako Číňané a v některých ohledech je dokonce překonávaly.

Už před krizí však bylo zřejmé, že rozvíjející se Evropa ztrácí mnoho silných stránek, které vysvětlovaly její úspěch. Náklady na pracovní sílu se zvyšovaly mnohem rychleji než u většiny konkurentů. Například v Lotyšsku rostly jednotkové náklady práce v letech 2001-2008 desetkrát rychleji než ve Spojených státech. Podobně i potenciální zisky z vylepšených obchodních dohod se po vstupu těchto zemí do Evropské unie vyčerpávaly. Do budoucna se neočekává, že hlavní vývozní trhy tohoto regionu, které se nacházejí převážně v rozvinuté Evropě, porostou tak rychle jako v minulosti.

Region se navíc při podpoře růstu přehnaně spoléhal na zahraniční úspory a řada zemí vykazovala vysoké dlouhodobé deficity na běžném účtu. Ty se do značné míry financovaly z přílivu přímých zahraničních investic, které nevytvářejí dluh, avšak současně s tím velmi rychle rostly také vnější půjčky, zejména soukromého sektoru. Zahraniční financování přiživovalo růst úvěrů v zahraniční měně, a to i pro vypůjčovatele bez příjmu v zahraniční měně. V důsledku toho se kurzové riziko přesunulo na ty, kdo byli k jeho zvládání nejméně uzpůsobeni: na domácnosti. A banky se staly silně exponovanými.

Jelikož mzdy rostly v předvečer krize rychleji než produktivita, utrpěla také konkurenceschopnost a hlavním motorem růstu se stala domácí poptávka. Snadný přístup k levnému financování a vysoké ceny komodit zmírnily potřebu prosazovat nelehké reformy infrastruktury, podniků veřejných služeb, školství a zdravotnictví, abychom jmenovali alespoň některé oblasti. Diverzifikace výroby se při politickém rozhodování dostala na druhou kolej, neboť ceny komodit dál rozdmýchávaly rychlý růst.

Rozvíjející se Evropa potřebuje nové zdroje konkurenceschopnosti. Další zlepšování širšího podnikatelského prostředí může stále přinášet důležité zisky. Rozsáhlý průzkum provedený mezi obchodními manažery a zveřejněný v letošní Zprávě EBRD o přechodu odhaluje vážné obavy o dostupnost kvalifikované pracovní síly, obavy o předvídatelnost a průhlednost daňové soustavy a také obavy z korupce.

Při řešení těchto problémů nelze pokrok jakkoliv zázračně urychlit, avšak ponaučení z regionu by se měla stát inspirací hodnou následování. Některým zemím, jako je Maďarsko, se podařilo udržet kvalitu vzdělávání, která je pro dlouhodobou konkurenceschopnost klíčová. Estonsko zase ukázalo cestu ke zjednodušené daňové správě modelované podle skandinávských zkušeností. Gruzii se podařilo radikálně omezit korupci na nižších stupních, a to prostřednictvím výrazného snížení počtu zaměstnanců, zlepšeného odměňování zbylých státních úředníků a tvrdších trestů za podplácení.

Základní růstový model rozvíjející se Evropy je zdravý. Zavedou-li tyto ekonomiky nezbytné reformy, zlepší svůj potenciální růst. A co je neméně důležité, vytvoří současně nárazníky potřebné k vyvážení vnějších šoků a také – stejně jako v rozvíjející se Asii a Latinské Americe – k zavedení proticyklických politik, které omezí rozsah a náklady budoucích systémových krizí.