Rasa je odjakživa provokativní téma, kde se potřeby vědy a statistiky protínají s politikou. Tato debata se teď opět rozpaluje ve Francii, neboť plánované zavedení „etnických statistik“ tu vyvolalo ostrou rozepři, která se dotýká samotného srdce francouzského republikánství.

Podle zákona, který pochází už z doby Velké francouzské revoluce a který byl v roce 1978 potvrzen, se francouzským vládním úředníkům při sčítání lidu nebo provádění jiných úkonů usilujících o sběr statistických dat o obyvatelstvu zakazuje shromažďovat informace o etnickém či rasovém původu občanů, ať už skutečném nebo údajném.

To má dva hlavní důvody. Prvním je republikánská zásada, zakotvená v Ústavě, která uznává pouze občany a nepřipouští rozlišování mezi nimi na základě původu, rasy ani náboženství. Druhý důvod je historický: bolestné a stále živé vzpomínky na vichistický režim ze druhé světové války, kdy se „rasový“ a náboženský původ občanů vyznačoval razítkem do státních průkazů totožnosti a zneužíval se jako stěžejní nástroj k pozatýkání francouzských Židů k odvozu do táborů smrti.

Dnes se tato problematika vrátila do popředí kvůli novému boji proti rasové diskriminaci, která, zdá se, vyžaduje přesnější zachycení sociální nerovnosti. Stávající veřejné statistiky dle obecného přesvědčení neposkytují dostatek relevantních informací k analýze možnosti diskriminace v zaměstnání nebo bydlení. Koneckonců, bez řádné statistiky je diskriminaci těžké prokázat.

Vskutku, mnozí lidé tvrdí, že odmítáním zohlednit odlišnosti vztahující se k etnickému a náboženskému původu se tyto odlišnosti vlastně legitimují. Jistý britský společenský kritik, jehož cituje sociolog Dominique Schnapper, srovnává chování Francouzů, odmítajících zmínky o etnické diskriminaci, s Angličany viktoriánské doby, již nebyli ochotni hovořit o sexu.

Zastánci sběru dat o rase a náboženství také přihlížejí ke zkušenostem Spojených států, Británie či Nizozemska, kde se organizátoři sčítání lidu smějí na etnický původ a pocit příslušnosti občanů dotazovat. USA shromažďují údaje o etnickém původu už od roku 1990. Přestože první dodatek Ústavy USA zakazuje náboženské prověřování k získání občanství nebo politického úřadu, čímž vylučuje otázky na náboženské vyznání, získávat informace o etnické příslušnosti, například „bělošské,“ „černošské,“ „asiatské“ nebo „původní americké,“ je možné, a to i v určitých případech mnohočetného etnického původu.

V Británii starost o sociální podporu menšin vedla v roce 1991 k zavedení statistik, které naznačují etnický status. Co se týče Nizozemska, firmy měly povinnost vykazovat etnickou skladbu své pracovní síly až do roku 2003, kdy byl daný zákon zrušen.

Dnešní francouzská legislativa však není tak přísná, jak se zdá. Rozlišuje mezi anonymními soubory dat pořízenými od náhodně vybraných osob k vědeckým účelům, jež smějí obsahovat údaje o původu jedince, a soubory, které anonymní nejsou a mají přímé důsledky pro dotyčné osoby – právě u těch je přísně zakázáno zaznamenávat jakékoli informace o etnickém původu. Zákon z roku 1978 státním statistikům povoluje klást „choulostivé“ otázky, jedině jsou-li takové dotazy pro daný výzkum významné, a to se souhlasem respondenta.

Státní statistici však národnostní původ přistěhovalců studují už dlouho a mají povoleno zaznamenávat předchozí národnost lidí, kteří přijali francouzské občanství. Existuje tedy rozdíl mezi uvedením původní národnosti, což je dovoleno, a uvedením etnického nebo rasového původu, což dovoleno není.

Je nezbytné zacházet dál jen proto, že indikátory vztahující se k národnostnímu původu na odhalení diskriminace – obzvlášť diskriminace nepřímé – založené na etnickém základě nestačí? Některé průzkumy ukazují, že dotčené skupiny o tom pochybují.

Statistiky nejsou jen odrazen reality: pomáhají ji utvářet. Statistické kategorie mají často sklon stávat se kategoriemi společenskými. Nejenže rasové údaje (původ bělošský, černošský, arabský, asijský) jsou ve světě, kde je běžné rasové míšení, velice nepřesné, jak argumentuje François Héran, ředitel francouzského Národního institutu demografických studií, ale rovněž je zapotřebí dokázat, že odlišnost znamená nerovnost a že nerovnost nutně znamená diskriminaci. Etnické sčítání by ve skutečnosti mohlo pouze posílit logiku oddělenosti komunit.

S ohledem na přání etnickou diskriminaci postihovat, je tlak na vládu, aby tyto údaje shromažďovala, pochopitelný. Stát má však jiné prostředky k podpoře rovnosti na základě národnostních, sociálních a ekonomických kritérií. S ohledem na riziko podnícení nového nepřátelství se shromažďování rasových, náboženských a etnických statistických dat nemusí vyplatit. Zákaz sběru etnických a rasových údajů je tabu, které by nemělo jen tak lehce padnout, aniž bychom pečlivě uvážili riziko ohrožující sociální smír.