Into Africa
Dětští vojáci v Africe
Okwir Rabwoni
|
|
|
|
Když jdete jako malý kluk do války, myslíte si, že uvidíte válku, jakou znáte z kina. Kdepak. Já když jsem šel poprvé do boje, myslel jsem si, že umřu a že už nikdy neuvidím maminku.
To bylo v polovině osmdesátých let a my jsme útočili na opevněnou základnu v západní Ugandě. Bylo mi patnáct a byl jsem na straně hnutí, které se snažilo zbavit mou zemi prohnilého režimu Miltona Oboteho, který se ujal moci po vrahounském Idim Aminovi.
Mým vůdcem byl Yoweri Museveni - charismatický, odvážný a schopnostmi obdařený muž, dnes ugandský prezident. Museveni zastával názor, že mladí bojovníci musí nejen umět bojovat, ale i znát politické pozadí věci, za níž bojují - učinit přítrž nenasytnosti a sebeklamům afrických postkoloniálních vůdců.
Ještě mi nebylo dvacet a už jsem věděl, že cílem našeho válčení je sociální a politická transformace. Litoval jsem zajatce z řad našich nepřátel, neboť já jsem věděl, proč a zač bojuji, zatímco oni ne. Poháněn vpřed politickým programem - obnovou mé zničené země - povýšil jsem z řadového vojáka až na důvěryhodného poradce z úzkého okruhu osob kolem Museveniho. V roce 1986, krátce po mých šestnáctých narozeninách, Museveni Oboteho sesadil. Válka skončila. Ne však pro mě.
Už jsem nebyl rebelem, ale velitelem ugandské armády. Byl jsem vysílán na vojenská cvičení na Kubu, do Libye a Severní Koreje. Stal jsem se odborníkem na tankový boj. Prahnul jsem po vzdělání - a dokonce jsem se zapsal na vysokou školu -, ale stále jsem zůstával ceněným vojákem.
Nejprve jsem ze své vlasti pomáhal Tutsiům, kteří uprchli ze Rwandy, kde byli v menšině, bojovat proti tamní většině, kmenu Hutuů. V létě roku 1994, kdy Hutuové začali Tutsie vraždit po stotisících, naše společná věc i bojový duch přerostly v naléhavou nutnost. Celé tři roky jsem bojoval na straně Tutsiů a nakonec jsem se stal osobním poradcem Paula Kagameho, nynějšího prezidenta a hlavního politického a vojenského stratéga Rwandy.
Nedlouho poté mě prezident Kagame požádal, abych šel bojovat do Konga a pomohl tam skoncovat s kolosálně zkorumpovaným Mobutuovým režimem. Stál jsem v čele několika stovek bojovníků - z nichž mnozí byli ještě dětmi - a pomáhal jsem dobývat zemi kousek po kousku. V květnu roku 1997 jsem byl u toho, když byla dobyta Kinshasa a Mobutu zbaven moci. ,,Osvobodil" jsem už třetí zemi, a to mi bylo pouhých sedmadvacet let.
Vyčerpaný válkami jsem se příštího roku stal politikem. Dostal jsem se do parlamentu jako člen Museveniho ,,Hnutí", jediné legální strany v Ugandě. Loni jsem se poprvé začal vážně obávat myšlenky, že se z Museveniho stal další africký diktátor, kterému nejde o princip, ale o moc. Jedna ze stránek rozepře mezi mnou a jím se týkala toho, že nedokázal v zemi nastolit opravdovou pluralitní demokracii; ohrazoval jsem se také proti bytnící korupci. Polovinu rozpočtu mé země dodává Světová banka a další dárci, ale celá třetina peněz je proplýtvána na nesmyslných vojenských operacích, jakou byla například invaze Ugandy do Konga. Největší odpovědnost za tento úpadek nese Museveni.
Přestoupil jsem do nové opoziční strany a v loňských prezidentských volbách jsem vedl kampaň Museveniho soupeře. Museveni se sice nemusel obávat prohry, ale nenechal nic na náhodě a dal raději zatknout všechny spolupracovníky a příznivce svého oponenta. I když jsem jako dítě kdysi věrně bojoval v Museveniho armádě, dnes jsem byl dospělý a navíc kritik, a tak mě dal zatknout také. Než mě na nátlak ze strany místních i mezinárodních organizací nakonec pustili, mučil mě ve vězení můj vlastní bratr (šéf Museveniho vnitřní bezpečnosti). Nakonec jsem z Ugandy odjel do Británie.
V pokojném Londýně teď přemýšlím nad svým životem dětského vojáka. Nelituji ničeho, za nic se neomlouvám. Chápu ale, proč zastánci lidských práv tolik odsuzují odvádění dětí do afrických válek, které jejich životy obvykle rozdrtí na beznadějný prach.
Vzít do ruky pušku nutí děti nespravedlnost. A také chudoba. V některých částech Afriky se mládež na zbraň dívá jako na způsob obživy. Děti - bezmocné politicky i ekonomicky - se domnívají, že se v životě dokáží prosadit jen tehdy, když vstoupí do armády.
V Ugandě a mnoha v dalších subsaharských státech je čtyřicet procent obyvatel mladších než patnáct let. Břemeno vzdělávání, zaměstnávání a vstřebávání tolika mladých lidí je pro takové země neúnosné. Jistě - děti nemají ve válce co dělat. Naším odsuzováním ale dětské vojáky z války nedostaneme. To dokáže jen škola. Africká mládež se s demokracií a pacifismem musí seznámit ve školní lavici.
Když se kluk chopí zbraně, stává se z něj muž, který budí strach, ne-li respekt. Z vlastní zkušenosti však mohu tvrdit, že na africké děti nikdo nemyslí; jen politikové, když je potřebují v boji. Pokud africké děti dostanou lepší vzdělání a prostředky, jak ovlivňovat společenství, v nichž žijí, je šance, že se o nich přestane uvažovat jako o nahraditelném bojovém materiálu, že přestanou vzhlížet k pušce a vezmou do ruky radši knihu.
Před sedmnácti lety jsem navzdory svému otci vzal do ruky zbraň a snil jsem o tom, že změním svět. Přežil jsem a prohlédl jsem. Poznal jsem, že zbraně mají své hranice. Většina mých kamarádů o tuto možnost přišla - jen málo z nich je dodnes naživu. Z těch, co zůstali, zastává většina vysoké posty v ugandské armádě a několik jich je v politice. Většina ale zemřela: buď v boji nebo na AIDS. A to je mé poselství mladým Afričanům, kteří chtějí udělat díru do světa.
Okwir Rabwoni žije v exilu v Londýně, kde pracuje jako poradce v oblasti lidských práv. V minulosti byl poslancem ugandského parlamentu a poradcem rwandského prezidenta Paula Kagameho.
Copyright: Project Syndicate, květen 2002
You might also like to read more from Okwir Rabwoni or return to our home page.
|
|
