Odstoupení Paula Wolfowitze z čela Světové banky vyřešilo jeden problém, ale zároveň vyneslo na světlo druhý. Když v souvislosti s hledáním kandidáta do čela hlavní rozvojové banky světa poprvé padlo Wolfowitzovo jméno, představa, že hlavní architekt amerického selhání v Iráku má být takto odměněn, se setkala s nevěřícností. Prezident George W. Bush však již od počátku svého pobytu v úřadu usiloval o podkopání multilaterálních institucí a dohod. Wolfowitzova nominace se jevila jako součást tohoto úsilí.

Mělo by se Bushovi, odepsanému prezidentovi s malou podporou doma a ještě menší v zahraničí, umožnit, aby jmenoval příštího prezidenta Světové banky? Bush již svůj nedostatek úsudku prokázal. Proč mu dávat další šanci?

Argumenty proti systému „starých kamarádů“ – podle něhož Spojené státy jmenují šéfa Světové banky a Evropa šéfa MMF – jsou dnes obzvláště pádné. Nakolik účinně může banka prosazovat kvalitní řízení a bojovat proti korupci, když je její prezident volen v rámci procesu demonstrujícího chyby v jejím vlastním řízení? Nakolik uvěřitelné může být protikorupční tažení, když s ním přichází člověk jmenovaný administrativou, která je pokládána za jednu z nejzkorumpovanějších a nejneschopnějších v amerických dějinách?

Jak přitom poznamenalo několik předsedů výborů amerického Kongresu, v zájmu Spojených států je, aby v čele Světové banky stála nanejvýš kvalifikovaná osoba zvolená v rámci otevřeného a průhledného procesu bez ohledu na státní příslušnost, pohlaví či rasu. To vyžaduje změnu ve způsobu volby jejího prezidenta a já osobně jsem na kongresovém slyšení o Světové bance – prvním za posledních 13 let – po této klíčové reformě volal, stejně jako všichni ostatní, kdo na slyšení vypovídali.

Prezidentská jmenování na vysoké posty v americké vládě podléhají otevřeným slyšením. Bez ohledu na to, zda zůstane systém „starých kamarádů“ zachován – ale zvláště pokud se tak stane –, měla by rada ředitelů Světové banky vést obdobná otevřená slyšení o Bushem vybraném kandidátovi na Wolfowitzova nástupce. Zde jsou některé z otázek – spolu s několika náznaky, jak by měly vypadat správné a nesprávné odpovědi –, které by měl dostat kterýkoliv z navržených kandidátů na prezidentskou funkci v bance, včetně Bushem nominovaného Roberta Zoellicka:

Domníváte se, že prezident Světové banky by měl klást na první místo zájmy rozvojových zemí? Budete naléhat na to, aby Evropa a Amerika odbouraly své zemědělské dotace? Budete prosazovat takové rozvojové kolo obchodních jednání, které bude klást větší důraz na liberalizaci trhů práce než na liberalizaci kapitálových trhů, dále na eliminaci necelních bariér, které brání přístupu zboží z rozvojových zemí na trhy v rozvinutých průmyslových zemích, a na odstranění takzvaných „eskalujících cel“, jež brzdí rozvoj? Budete se stavět otevřeně k výzkumu, přestože tento výzkum ukáže, že politika rozvinutých průmyslových zemí nemusí být přinejmenším za určitých okolností v zájmu zemí rozvojových?

V době, kdy byl prezidentem banky James Wolfensohn, došlo ke změně filozofie. Podporovali jsme politiku založenou na výzkumu, i když tento výzkum kritizoval přístup určitých rozvinutých průmyslových zemí a některých lidí v bance. Když náš výzkum ukázal, že určitá politika (kupříkladu zemědělské dotace) poškozuje rozvojové země, zveřejnili jsme zjištění, a pomohli tak předefinovat debatu.

Budete podporovat iniciativu rozvojových zemí na vytvoření režimu duševního vlastnictví orientovaného na rozvoj?

Rozvojové země nedělí od zemí rozvinutých pouze finanční, ale i vědomostní propast. Banka by proto měla být alespoň zčásti pokládána za jakousi „vědomostní banku“ a měla by prosazovat takové reformy, které rozšíří přístup rozvojových zemí ke znalostem. A mají-li rozvojové země s omezenými rozpočty zlepšit zdravotní stav chudých lidí, musí mít také přístup ke generickým lékům. Ustanovení o duševním vlastnictví přijatá během uruguayského kola obchodních jednání (tzv. dohody TRIPs) byla formulována tak, aby přístup ke generickým lékům snížila – což se povedlo. Jakkoliv ovšem byly TRIPs špatné, bilaterální obchodní dohody prosazované Bushem jsou ještě horší. Jakýkoliv kandidát, který chce o sobě tvrdit, že zastupuje zájmy rozvojových zemí, se musí od takové politiky distancovat.

Budete pracovat na předefinování kritérií, podle nichž získávají země přístup k prostředkům?

Peníze dnes putují do zemí, které je ani nejvíce nepotřebují, ani nejefektivněji nevyužívají. Vyhovíte-li současným příkazům dne – mezi něž patří například privatizace a liberalizace –, můžete získat body za „kvalitní řízení“ a tím zvýšit objem přidělené pomoci, i kdyby se tím snížila její skutečná efektivita.

Myslíte si, že zkorumpované země by se měly odříznout od prostředků? Pokud ano, budete tak činit důsledně? Pokud ne, jak by měla banka reagovat? Podpoříte rozsáhlou antikorupční agendu včetně uzavření tajných bankovních účtů?

Jednou z chyb Wolfowitzovy protikorupční agendy byla skutečnost, že v případě zemí favorizovaných Bushovou administrativou, jako jsou Irák nebo Pákistán, byl vyvíjen tlak na zvyšování či pokračování pomoci bez ohledu na jejich zkorumpovanost, zatímco jinde se uplatňovala jen malá tolerance. Problémy s Uzbekistánem se přehlížely – až do chvíle, kdy tato země upadla u USA v nemilost.

Bushova administrativa se také stavěla proti iniciativě OECD na omezení bankovního tajemství – až do doby, kdy si uvědomila, že tajné bankovní účty pomáhají financovat teroristy. Od té chvíle dávala najevo, že může tajné bankovní účty uzavírat, ale ve skutečnosti se tak rozhodla učinit pouze v případě teroristů.

Myslíte si, že by Světová banka měla více podněcovat státy k přijetí základních pracovních standardů?

Nejenže banka tyto celosvětově dohodnuté standardy aktivně neprosazuje, ale panují obavy, že když hovoří o „flexibilních trzích práce“ a podmínkách příznivých pro soukromé investice, ve skutečnosti tím odrazuje od kolektivního vyjednávání a ochrany zaměstnanců.

Systém „starých kamarádů“ při volbě prezidenta Světové banky musí skončit. Škod už napáchal dost. I když však rozvinuté průmyslové země, které banku ovládají, odmítnou dostát vlastním principům, přinejmenším by měly kývnout na větší průhlednost. Svět by měl vědět, co získává. Otevřená slyšení by byla krokem správným směrem.